Cypřiš pravý (Cupressus¹ sempervirens² L.) má jehlancovitý, štíhlý vzrůst jako vlašský topol, anyť větve hnědokorého, až 20 m vysokého kmene rostou do výše. Mladé větévky jsou tupě čtyřhranné a místo listů jsou pokryty temnozelenými, přitisklými šupinami.

Květy jsou jednodomé: prašníkové skládají konečné řídké jehnědy, pestíkové vytvářejí květenství šišticovitá, z nichž dospívají kulaté, 2-3 cm v průměru široké, posléze zdřevnaťující šišky, chovající v paždích šupin po několika křídlatých, semenech.

Byv původně domovem v Persii, v Malé Asii a Řecku, kde tvoří dosud místy, na př. na Krétě a na Cypru, celé lesy, cypřiš rozšířil se záhy po veškerém Středozemí. Dnes náleží vedle pinie k nejvýznačnějším stromům jižní Evropy.

Nejčastěji jej sázejí při chrámech a na hřbitovech, kam se vzhledem k svému melancholickému vnějšku a vzhledem ke štíhlému, k nebi směřujícímu vzrůstu zcela dobře hodí. 

Mylné by však bylo domnívati se, že cypřiš stal se symbolem smutku a zároveň symbolem vzkříšení teprve v době křesťanské. Hrálť důležitou úlohu při pohřebních slavnostech již ve starověkém Řecku a Římě, an byl zasvěcen bohům podsvětí Plutonovi a Hádovi. Staří Římané označovali domy, kde ležel nebožtík, cypřišem, a stavěli hranice na spalování mrtvol hlavně ze dříví cypřišového. Také u starých Egypťanů byl cypřiš stromem nebožtíků, neboť dával ze všech stromů nejčastěji dřevo na rakve zemřelých.

Ale i jinak byl cypřiš u staroklassických národů stromem oblíbeným a váženým, jak souditi lze už z té okolnosti, že se o něm děje často zmínka zvláště v římské a řecké mythologii. Dle Ovidiových Metamorfos na př. proměnil Apollo v cypřiš sličného jinocha Cyparissia, jenž, zastřeliv si omylem svého milovaného jelena, toužil věčně po něm truchliti. Bůžek lásky - Amor zhotovoval si podle římského bájesloví ze dřeva cypřišového svoje šípy.

Pozn. U nás se cypřiši pod širým nebem nedaří. Stromy a keře, jež se vydávají v našich zahradách a na našich hřbitovech za cypřiše, jsou zpravidla zeravy neboli thuje.

Nemáte oprávnění psát komentáře.