Wellingtonie¹ obrovská neboli sekvoje², strom mamutí(Wellingtonia gigantea Lindl., Sequoia gigantea End.) jest ze všech nahosemenných stromů nejvyšší, neboť dorůstá výšky až přes 100 m. Z ostatních stromů vyrovnají se jí co do výšky pouze austrálské blahovičníky. Aby mohl takový neobyčejně vysoký strom odolati bouřím a vichrům, musí míti kmen k délce přiměřeně tlustý a nesmí nésti korunu příliš objemnou. Jak z obrazce patrno, jsou větve koruny poměrně krátké, ale silné; a aby vichr ani v listech neměl opory, jsou listy zastoupeny šidlovitými, k větvím více méně přitisklými jehlicemi.

Kvítky jsou jednodomé a připomínají svým složením květy našich jedlí.

Plody jsou kulovato-vejčité, poměrně malé, jen asi 5-6 cm dlouhé šištice o tlustých šupinách, spočívající na koncích krátkých, šupinatých větviček a dozrávající až ve druhém roce.

Wellingtonie jest Evropanům známa teprve od r. 1850. Toho roku objevil ji totiž anglický cestovatel a botanik Lobb v pohoří Sierra Nevada v západní Kalifornii v tak zv. Mamutím háji nedaleko přímořského lázeňského městečka Vera Cruz (jižně od San Francisca). Tehdy tam bylo napočítáno obrovských starých stromů asi 90, nyní jich tam jest sotva 30. Z těch dva největší: obr a pionýr mají v obvodu kmene přes 20 m a dosahují výšky svatovítské věže v Praze.

První obrovská wellingtonie v Mamutím háji byla skácena třetí rok po objevení tohoto háje Lobbem, totiž roku 1853. Nežli byl strom poražen a rozřezán, trvalo několik neděl, ač se práce súčastnila celá řada dělníkův opatřených nejlepšími nástroji. Veškerá práce však i náklady, jichž skácení a rozřezání stromu vyžadovalo, byly dobře odměněny, anať cena získaného materialu obnášela několik tisíc korun. Jaký div potom, že po první obrovské wellingtonii padla brzy pod ranami seker wellingtonie druhá, za ní třetí atd., až jich z 90 zbylo sotva 30. A zajisté i ty by byly padly nenasytné lakotě lidské už dávno za oběť, kdyby je byla vláda neprohlásila za národní majetek, který musí býti dochován pokolením budoucím. V náhradu za ztracený zisk vybírá se nyní od každého návštěvníka Mamutího háje malé vstupné, dle našich peněz asi 50 h. Do roka však se vybere na vstupném dosti slušný obnos, neboť tisíce turistů ze všech končin světa spěchá do Mamutího háje, aby se poklonili největším a nejstarším stromům na zemi, stromům, které by mohly býti pamětníky doby Mojžíšovy.

S počátku mělo se za to, že Mamutí háj jest jediným místem na zemi, kde rostou wellingtonie; později byly však tyto podivuhodné, obrovské stromy objeveny i na jiných místech Sierry Nevady v západní Kalifornii, na př. v háji Kalaverském a v háji Maripoském.

V háji Kalaverském, který leží od San Franciska asi tři dny cesty na severovýchod, vyskytuje se přes 100 wellingtonii, v háji Marapoském jest jich přes 300. Tamější zlatokopové dali jednotlivým stromům, po případě celým skupinám stromů, zvláštní jména. Tak na př. pokřtili v háji Kalaverském jednu skupinu obsahující 26 stromů, dílem stojatých, dílem vyvrácených, „rodinou", dva největší obry z této rodiny nazvali „otcem" a „matkou", ostatní „dětmi". Otec byl už před sty léty vyvrácen vichrem, tak že obrovský trup jeho odpočívá na zemi. Dle zprávy angl. cestovatele Taylora má tento strom na spodu kmene v obvodě 35 m a původní výška jeho obnášela přes 140 m! Byl tudíž otec, dokud stál, vyšší nežli svatoštěpánská věž ve Vídni, neboť ta jest vysoká pouze 138 m. Poněvadž vnitřek tohoto rostlinného olbříma průběhem staletí vyhnil, vznikla po celé délce jeho tak prostorná dutina, že se jí může člověk pohodlně procházeti a vykonav v ní cestu 57 m dlouhou, může pak otvorem po vypadlém suku vylézti. Stáří otce odhadli znalci na 5000 let. Jinému obrovskému povalenému kmeni v háji Kalaverském říkají „jízdárna", poněvadž dutinou jeho může v délce 35 m projeti jezdec i s koněm. Vzácnou skupinu stojatých wellingtonií tvoří „tři sestry", 3 obrovské stromy, asi 100 m vysoké, o nichž se povídá, že vyrostly jako odnože ze společného pařezu.

Poněvadž stěny dutin některých starých wellingtonii byly shledány opálené a očazené, dlužno míti za to, že v nich kdysi bydlili Indiáni.

Na konec budiž poznamenáno, že wellingtonie rostly před milliony léty o několika druzích i ve střední Evropě, jak o tom svědčí otisky a zbytky z útvaru křídového a hnědouhelného. Dnes ovšem setkáme se v Evropě s těmito stromy pouze v některé botanické zahradě nebo v některém libosadu. Žádná wellingtonie však, co jich jest po evropských zahradách roztroušeno, není starší nežli asi půl století, anať první semena byla do Evropy přivezena teprve roku 1853.

Nemáte oprávnění psát komentáře.