Rýže¹ (Oryza sativa²) jest jednoletá obilina vyhánějící ze svazčitého kořene přímá, až 1 1/2 m vysoká, dutá stébla s úzkými, 2-3 dm dlouhými listy. Nahoře rozvětvují se stébla v latu drobných, krátce stopkatých, jednokvětých klásků.

Každý klásek má dvě nepatrné plevy, dvě veliké, člunkovitě vyduté, kožovité, osinaté nebo bezosinné pluchy, svrchní semeník se dvěma perovitými bliznami a šest tyčinek o tenkých nitkách a velikých prašnících. Počtem tyčinek liší se rýže ode všech ostatních obilin, neboť ty mají vždy pouze po 3 tyčinkách.

Po opylení, jež obstarává vítr, vyvine se ze semeníku okoralá (v pluchách těsně uzavřená) obilka. Poněvadž dozrávající obilky jsou těžší nežli byly kvítky, lata se později více méně ohýbá k jedné straně.

Pravlast rýže dlužno hledati v jižní Číně, na ostrovech Sundských a ve Vých. Indii, kde prý na vlhkých místech dosud roste planě. Z těchto zemí rozšířila se kultura rýže do všech dílů světa, jak to kde přiměřeně teplé a přiměřeně vlhké podnebí připouštělo.

Rýže náleží k plodinám nejen nejdůležitějším ale i nejstarším, neboť v Číně ji pěstovali už před 5000 lety. Do Evropy pronikla známost o rýži nejspíše teprve výpravami Alexandra Velikého. Na Sicílii a do Španěl zavedli kulturu její Arabové. V severní Itálii počali ji pěstovati teprve počátkem 16. století; odtud rozšířila se i do jižních Uher. Koncem 17. století zavedena kultura rýže též v jižních Spojených Státech severoamerických, zejména v již. Karolíně, kde se jí výborně daří. Kromě uvedených zemí pěstují rýži také hojně v Egyptě, na Madagaskaru a v Brasilii.

Není druhé plodiny hospodářské, která by skýtala tolika lidem pokrm jako rýže. Přes 700 millionu obyvatelů horkých zemí, tedy asi polovice všeho lidstva, děkuje rýži za svoji denní potravu.

Mnohověkým pěstěním rýže vznikla veliká řada odrůd, z nichž obzvláštní zmínky zasluhují odrůdy rýže horské, proto tak nazvané, že se dají pěstovati i ve vyšších, drsnějších polohách.

Způsob, jakým se rýže pěstuje, jest v každé zemi poněkud jiný, řídě se povahou a jakostí půdy, rázem krajiny (terrainem), podnebím, ustálenými zvyky a jinými okolnostmi. Ať se však pěstuje rýže způsobem jakýmkoli, jedné podmínce musí býti vždy vyhověno: rýžoviště musí se dáti přirozeně nebo uměle zavodňovati a odvodňovati, neboť rýže vyžaduje ke zdárnému vzrůstu netoliko vysoké jarní a letní teploty, nýbrž i značné vlhkosti. Jen rýže horská, je-li pěstována v takových krajinách, kde po několik měsíců prší, jak tomu jest na př. na ostrovech Sundských a v Končinčíně, nemusí býti zavodňována.

Kromě vysoké teploty a množství vody vyžaduje rýže, má-li dáti bohatou žeň, také úrodné, dobře vyhnojené a pečlivě zdělané půdy. Půda zdělává se nejčastěji zvláštním pluhem taženým buvoly, v Japonsku však často též rýčem a motykou.

První starost pěstitele rýže záleží v tom, že dobře vyhnojené a zpracované pole určené za rýžoviště dokonale znivelisuje akolkolem ohradí pevnými, 3-6 dm vysokými hrázemi, aby voda na rýžoviště vypuštěná mohla se po celém poli stejnoměrně rozlíti. Poněvadž veliká prostranství nelze tak snadno znivelisovati a stejnoměrně zavodniti, rozdělují pěstitelé rýžová pole v menší políčka. Výhodno jest, má-li pole za rýžoviště zvolené mírný sklon, poněvadž voda v tom případě nezůstává na políčkách nehybně státi, nýbrž udržuje se ve stálém, mírném pohybu. V opáčném případě stojatá voda ráda zahnívá, čímž trpí netoliko vzrůst rostlin rýžových, nýbrž i zdravotní poměry krajiny, anyť v takové krajině řádívají často zimnice. Proto také v některých krajinách jihoevropských není dovoleno zakládati rýžová pole v těsném sousedství lidských obydlí.

Je-li krajina pahorkatá, zakládají rýžoviště na návrších a stráních tím způsobem, že stráně rozdělí v samá stupňovitě nad sebou položená, obyčejně značně dlouhá, ale často jen několik metrů široká políčka, jak jest to znázorněno na obr. 106.

Přítok vody potřebné na zavodňování rýžovišť jest bud přirozený nebo umělý. Nejčastěji rozvádí se voda po rýžových polích z blízkých potoků a řek, k čemuž se používá obyčejně čerpacích kol, anebo se pouští voda na rýžoviště z velikých vodojemů. Přebytečná voda stéká průlomem v hrázi s políček výše položených na políčka níže položená. Ve všech případech bývá zvykem mezi sousedy, že spotřebu vody upravují si zvláštními smlouvami. ? tomu dlužno podo

tknouti, že rýžoviště jedenkráte založené nedává jen jednu žeň, nýbrž 3-4 žně, a klidí-li se rýže dvakráte do roka, jak tomu jest na př. v Číně, 6-8 žní. Teprve po 3-4 letech oseje se půda jinou plodinou nebo se ponechá na louku, aby si odpočinula.

Když bylo rýžoviště dobře zděláno, znivelisováno a ohrazeno, počnou je v příhodné době - v jižní Evropě v březnu a dubnu, v jižní Číně na jaře a často podruhé opět na podzim - osévati. Zrní určené k setbě močí se před samým výsevem 2-3 dny ve vodě, ve které jest rozmočena hlína, aby nabotnalo a obalivši se vrstvičkou hlíny stalo se těžším. Těžší zrna rozsévačem po poli rozsévaná zapadnou hlouběji do země nežli zrna lehká, zvláště jsou-li zasévána na rýžoviště zbahnělé, zaplavené nízkou vrstvičkou vody, jak to bývá zvykem ve Vých. Asii. V jižní Evropě není ovšem tohoto opatření před setbou třeba, poněvadž tam zasévají rýži do půdy suché, načež ji zavláčejí, po případě válem do země zatlačí a potom teprve pole vodou zaplaví.

Zasetá rýže počne brzy klíčiti a ve 2-3 nedělích vyroste v rostlinky 1-2 dm vysoké, které svými vrcholky vyčnívají z vody. Další péče o vzrůstající obilí rýžové záleží v tom, že se musí na rýžoviště přiváděti vždy nová a nová voda podle toho, jak jí vsakováním do země a vypařováním ubývá. V některých zemích zaplavují rýžová pole průběhem celé vegetace, od zasetí až do žní, pouze asi 5krát, v jiných zemích až 15krát; záležíť na tom, jak se kde voda rychle do země vsakuje a jak mnoho se jí najednou na pole vypustí.

Kromě zavodňování třeba též pečovati o to, aby rýžoviště netrpělo plevelí, kterouž nutno průběhem vegetace 2-3kráte vytrhávati, což vyžaduje nejenom piplavé práce, ale také dobrého zdraví, poněvadž dělník musí často až po kolena broditi se bahnem, po případě i vodou.

V Číně, Japonsku a na Sundských ostrovech mají s pěstováním rýže ještě více práce nežli jak bylo právě vylíčeno. Tam totiž pěstují rýži namnoze po zahradnicku. Vypěstují nejprve ze semen rýžové sazeničky v semeništích a když vyrostly na 2-3 dm, vyrypou je opatrně zvláštními rýči ze země a přesadí i s hlinou, která na koříncích uvázla, na pole rýžová do pravidelných řad ve vzdálenostech 1-3 dm. Přesazování sazeniček rýžových koná se s nejlepším zdarem za pošmurného dne tím způsobem, že dělníci dělají dlouhými tyčemi do půdy na břečku rozměklé nebo i do půdy mělce zaplavené asi 1 dm hluboké díry, do nichž pak zasadí vždy svazeček 4-6 sazeniček, jež za nimi nosí a jim podávají obyčejně chlapci. Zručný dělník může denně posázeti rýžovými sazeničkami 20-30 arů půdy. Poněvadž rostliny rýžové po zahradnicku vypěstěné dávají asi o 20% více zrní nežli rostliny nepřesazované, jest práce s přesazováním spojená dobře zaplacena.

Jakmile začnou listy a stébla rýžových rostlin žloutnouti, jest to předzvěstí, že zrna brzy dozrají. Proto se včas rýžoviště úplně odvodní a když půda vyschla, nastane žeň. Srpem nebo kosou zralé obilí poměrně vysoko nad zemí se sežne a rozprostře v tenkých vrstvách na vysoké strnisko, aby dobře vyschlo. V Japonsku je suší též rozvěšené na bambusových tyčích nebo na nízkém stromoví.

V zemích, kde rýže jest obyvatelům denním chlebem, zahajují rýžové žně namnoze způsobem slavnostním. Jak to vypadá na rýžovém poli v čas žní na př. na Javě, znázorňuje obr. 110., vzatý ještě s jinými obrazci z Kořenského cestopisu. Obrovské širáky, jimiž ženci chrání se před žhoucím sluncem, dodávají tropickým žním rýžovým zvláštního půvabu a malebnosti.

Když posečená a na strnisku rozprostřená rýže dobře vyschla, svážou ji do malých snopův a odvezou do stodoly, kde ji obyčejně ihned vymlátí buď cepy nebo mlátícím strojem. V zanedbaných zemích, na př. v některých krajinách Egypta, vyšlapuje však zrní rýžové dosud dobytek. Vymlácené zrní se vyčistí, nechá se dobře vyschnouti, za kterýmž účelem se často přehazuje, a pak se odveze do mlýna. Tam zbaví zrna pluch, čímž nabudou té podoby, v jaké přichází rýže do obchodu.

Co týká se výnosu, jehož lze z pole rýžového docíliti, kolísá dle úrodnosti a zdělání půdy. Z 1 ha pole možno namlátiti 30 hl, ale také 60-100 hl obilí, z něhož se ve mlýnech vyrobí čisté rýže asi 50 procent.

Co učinilo rýži plodinou tak velice rozšířenou, jest veliká její výživnost a snadná stravitelnost. Ve všech zemích, kde se rýže daří, jakož i tam, kam se zdaleka dováží, upravují z ní nejrozmanitější pokrmy. Nejvíce jí snědí ovšem v horké Asii a na blízkých ostrovech.

V Japonsku na př. „požívá se rýže ráno, v poledne a večer. Chleba našeho tam neznají“ - praví Kořenský.

Kromě toho vyrábějí z rýže rozmanité lihové nápoje, z nichž nejznámější u nás jest arrak, v Japonsku saki neboli samsu, druh silného vína, jež Japonci pijí horké, v Turecku boza a j.

Z jemného rýžového škrobu připravují neškodné bílé „čínské ličidlo“, které smícháno se saflorem dává ličidlo červené.

Otrubami rýžovými krmí se dobře dobytek, slámy používá se jako píce a jako materialu na papír.

Pozn. Tak zv. „rýžová košťata“ a „rýžové kartáče“ zhotovují se však zpravidla z jiných rostlin, zejména z ciroku pometlového (Sorghum saccharatum var. technicum), o němž více pověděno v odd. III.

Nemáte oprávnění psát komentáře.