Saflor¹ neboli světlice barvířská, planý šafrán (Carthamus² tinctorius³ L.) jest jednoletá, lysá, bledozelená bylina mající přímou, 2-8 dm vysokou, obyčejně větevnatou lodyhu a přisedlé, podlouhle vejčité, tuhé, po kraji trnitě zubaté listy.

Drobné, šafránově žluté, později červené, poněkud vonné kvítky jsou směstnány do velikých konečných úborů, které jsou zahaleny do střechovitých zákrovů, jako tomu jest na příklad u chrp nebo bodláků. Vnější listeny zákrovní jsou lupenitě rozšířené, po kraji drobně trnité, odstálé; vnitřní listeny jsou mnohem užší, zakončené trnem, kožovité a přitisklé.

Plody jsou bílé, čtyřboké, podél žebernaté nažky.

Poněvadž dnešního dne saflor nikde planě se nevyskytuje, nelze s naprostou jistotou původní jeho vlast určiti. Vzhledem však k tomu, že barvivo jeho znali už ve starověkém Egyptě, anoť nalezeno bylo v oblecích mumií, a že se o něm děje v čínských knihách zmínka již 100 let př. Kr., dlužno míti za to, že původní vlastí safloru jest teplá Afrika a teplá Asie.

Dnešního dne pěstují tuto barvířskou bylinu netoliko v jižní Asii, zejména ve Vých. Indii (hlavně v Bengalsku), v Persii a v krajinách při Rudém moři, nýbrž i v Americe a v některých zemích evropských, na př. v jižní Francii (v okolí Lyonu), v Uhrách (v okolí Debrecinu), jakož i v jižním Německu. U nás pěstovali saflor druhdy u větší míře v okolí Žatce a v jižní Moravě. Nyní jej vídáme jen ve venkovských zahrádkách, kde jej pěstují spíše pro okrasu nežli pro užitek. Jen někde upotřebují venkované sušených květů saflorových k barvení pokrmů místo šafránu.

Kde pěstují saflor na polích ve velkém, zasazují semena jeho do dobře vyhnojené půdy ve vzdálenostech asi 15 cm od sebe a když rostlinky vzejdou, čistí půdu mezi nimi pilně od plevele. Sklízeň nastane, jakmile se počnou květní úbory rozvíjeti, a záleží v tom, že se za suchého počasí kvítky z úbora otrhají a ve stínu usuší. Na parném slunci sušiti květy není radno, poněvadž by z nich slunce barvivo z části „vytáhlo".

Květy safloru obsahují barvivo dvojí: žluté a červené. Prvé barvivo, zvané saflorovou žlutí, rozpouští se již v pouhé vodě, kdežto barvivo červené, zvané karthaminem (franc. rouge vegétal), rozpouští se dokonale jen v líhu. Poněvadž žluté barvivo nemá pro barvířství valné ceny, jest v mnohých saflororodých zemích zvykem, ze sušených květů je odstraňovati. Děje se to nejčastěji tím způsobem, že sušenými květy saflorovými, nacpanými do řídkých pytlů, nechá se procházeti proud vody, která saflorovou žluť rozpustí a s sebou odnese, kdežto karthamin, vodou nerozpustný, ve květech zůstane. Květy tímto způsobem „vyprané" slisují se pak do koláčů a ve stínu se znova usuší. Obsahujíc pouze karthamin, toto vyprané zboží jest ovšem mnohem dražší nežli zboží neprané.

Do obchodu uvádí se saflorové zboží buď ve způsobě více méně drolivých koláčův a koulí, do nichž byly vlhké květy slisovány, anebo ve způsobě prášku, na který byly usušené květy rozemlety.

Nejlepší pověsti těší se zboží vyvážené z Persie, které jest vždy „vyprané"; ale také Egypt a Uhry dávají značné množství dobrého safloru.

Druhdy náležel saflor po indychu k nejdůležitějším rostlinám barvířským, neboť jím barvili všeobecně tkaniny vlněné i hedvábné. V novější době však nahrazují v evropských barvírnách barviva saflorová umělými barvivy anilinovými, která mají před saflorem tu přednost, že jsou trvanlivější a oproti slunci méně choulostivá. Nejvíce barviva saflorového spotřebují dosud rosolkáři a cukráři, kteří jím zbarvují svoje výrobky, při čemž však musí si počínati opatrně, poněvadž větší dávka karthaminu způsobuje prudké průjmy. Mimo to se užívá karthaminu ku přípravě malířských barev, a smíchaného s lojem jako ličidla pro herce a dámy.

Na konec dlužno poznamenati, že kromě květů saflor dává též bílé, hruškovité nažky, z nichž v Egyptě lisují olej.

Pro evropský obchod nemá olej saflorový ovšem důležitosti; v Egyptě jím však svítí a přidávají jej do mýdel.

Nemáte oprávnění psát komentáře.