Artyčok1 obecný (Cynara2 scolymus L.) jest vytrvalá bylina podobná vnějškem statnému bodláku, do jehož nejbližšího příbuzenstva náleží. Z řepovitého kořene vyrůstá přímá, statná, až přes 1 m vysoká lodyha s peřenoklanými až skoro nedělenými, více méně pichlavými, na rubu šedoplstnatými listy, z nichž dolejší jsou řapíkaté, hořejší přisedlé.

Artyčok obecný - Cynara scolymus

Drobné, fialově modré kvítky jsou směstnány do konečných, jako pěst velikých úborů, jejichž lůžko i spodní části širokých listenů střechovitého zákrovu jsou zdužnělé.

Po opylení vyvine se z každého kvítku nažka věnčená jednoduchým chmýřím.

Pravlast artyčoku dlužno hledati v Malé Asii, kde už za starověku zdužnělých lůžek - jemné, aromatické chuti -pojídali.

Od 15. století počali artyčok pěstovati v zelinářských zahradách italských, odkudž rozšířila se kultura jeho i do jiných zemí, zejména do Francie a do Anglie, v kterýchžto státech dnes nejvíce artyčoku pěstují. V našich zelinářských zahradách vídáme artyčok velice zřídka; nejspíše se s ním setkáme ještě v jižní Moravě.

Pěstování artyčoku vyžaduje mnoho péče: musíť se mu půda dobře vyhnojiti a připraviti, a mladé rostlinky se musí často zalévati a pleti. Poněvadž rostliny vypěstované ze semene rády se zvrhnou, rozmnožují zelináři artyčokové rostliny nejraději kořenovými odnoži, které rozsazují ve vzdálenostech 8-10 dm od sebe. Při náležitém ošetřování dávají rostliny z odnožů vypěstěné jedlé úbory už v prvním roce, u nás však zpravidla až ve druhém roce. Úbory se počnou klíditi pro potřeby kuchyňské, dokud ještě úplně neodkvetly, jakmile vnější listeny zákrovní začínají žloutnouti. Aby se jich mohlo upotřebiti i v době zimní, ukládají se celé uříznuté stvoly artyčokové ve vzdušných sklepích do vlhkého písku.

Skýtajíce potravu lehce stravitelnou dužnatá lůžka a dužnaté zákrovní listeny artyčokových úborův upravují se buď zpařené s máslem na způsob karfiolu, nebo syrové s octem, olejem a pepřem jako salát, anebo jako zelenina polévková. Nejlepší pověsti těší se artyčoky bretaňské.

Druhdy požíváno bylo též kořene artyčokového a to namnoze jako léčivého prostředku, jak o tom svědčí zpráva v Mathiolově Herbáři (z r. 1596): „Kořen někteří jídají vařený, jiní syrový s pepřem a solí jako řetkev. I také masitost pod hlávkou kardovou jedí Vlaši a Španělové, ano již i Čechové jídati se ho naučili a to v létě dříve nežli dotčené hlávky rozkvetou a zatvrdnou, item, když v zimě v sklepích zmladnou a změknou“ ... „Kořen v víně vařený a pitý zahání prk aneb smrad pod paždím i všeho těla. Touž moc má ztlučený a přiložený, aneb pomazaný. Tento také traňk dobře prospívá proti zacpání jater a ledvin, proti vodnatelnosti a žloutenici.“

Vedle artyčoku obecného pěstují v novější době, zvláště ve Francii a v Anglii, artyčok španělskýneboli kardus3 (Cynara cardunculus L.), který někteří považují za pouhou odrůdu předcházejícího, jiní za samostatný druh. Oproti artyčoku obecnému mívá kardus bodlinatější listy, menší úbory a užší listeny zákrovní.

Z kardu nepojídají se květné úbory, nýbrž dužnaté řapíky a dužnatá žebra listův jakož i lodyhy, jež se připravují na způsob chřestu. Aby se staly tyto části jemnějšími, zaobalují rostliny, nežli je seřežou, do slámy a ponechají je v slaměném obalu asi 3 neděle, za kteroužto dobu listy i lodyhy zblednou a změknou. Někde pokrývají kardové rostliny, zabalivše je dříve do slámy, vrstvou hlíny, čímž prý zjemnění jejich ještě více se podporuje.

1Utvořeno z vlašského articiocco a to z arab. ardi šauki = zemský trn, bodlák.

2Řec. znamenalo různé rostliny bodlákovité.

3Z vlašského cardone = lat. carduus = bodlák.

 

Přidat komentář