Vanilka1 pravá (Vanilla planifolia2 Andrz.) jest vytrvalá bylina z čeledi rostlin vstavačovitých (Orchideae), mající dužnatou, kolénkatou, až několik metrů dlouhou a 1-3 cm v průměru tlustou, popínavou lodyhu, z jejíž kolének vyrůstají dílem ploché listy, dílem šupiny a kromě nich též bílé, dlouhé vzdušné kořeny. Listy jsou střídavé, krátce řapíkaté, podlouhle vejčité, celokrajné, přes 1 dm dlouhé a asi 5 cm široké.

Vanilka pravá - Vanilla planifolia

Velice záhy vadnoucí květy, ve zdánlivých hroznech, vyznačují se válcovitými, několik cm dlouhými semeníky, tak že se zdají býti dlouze stopkatými, ve skutečnosti však jsou přisedlé. Na semeníku spočívá šestilisté, bledozelené okvětí, jehož 3 vnější a 2 vnitřní lístky jsou asi stejně veliké a přímo odstávají, šestý lístek neboli pysk jest však kápovitě svinut a přeměněn v medník, který obsahuje ve svých stěnách sladkou medovinu. Uvnitř květu možno pozorovati jedinou tyčinku, která jest přirostlá ke krátkému sloupečku čnělky a pyl její jest slepen ve dvě stopkatá tělíska neboli brylky, jak tomu jest i u našich rostlin vstavačovitých.

Po opylení, jež obstarávají ve vlasti vanilky malé včelky z rodu medonosek (Melipona), přenášejíce brylky z květu do květu na hlavě, vyvine se ze semeníku tenká, 16-30 cm dlouhá, šešulovitá tobolka, která obsahuje v libovonné, černé kaši až několik tisíc drobounkých semen a když dozraje, rozpoltí se po straně v podélnou skulinu.

Původní vlastí vanilky pravé jest východní Mexiko, kde se vyskytuje dosud místy v lesích planě, připínajíc se vzdušnými kořeny na kůru stromů, zvláště kakaovníků.

Mýlil by se však, kdo by se domníval, že vanilka jest rostlinou cizopasnou, že kořeny vzdušnými vniká do kůry stromu za tou příčinou, aby z něho vystřebávala mízu. Majíc chabou, dlouhou lodyhu, vanilka se kořeny těmi pouze připevňuje, a přijímá-li jimi v pozdějším svém životě, když pravý kořen jí byl odumřel, také potravu, bere tuto potravu pouze ze ztrouchnivělé, odumřelé vnější borky nebo z mouru, který ve štěrbinách starší kůry se byl usadil.

Z Mexika rozšířila se kultura vanilky i do jiných tropických zemí, zejména do Jižní Ameriky, na Ceylon a Javu, na Madagaskar, ostrovy Seychellské a Maskareny.

Hlavní podmínkou pro pěstování vanilky jsou: vlhká, teplá, úrodná půda, teplý vzduch prosycený vodními parami, ochrana před větry, v první době též stín - ochrana před parným sluncem - a nějaká opora, po níž by se mohla vzrůstající rostlina dobře pnouti.

Domorodci mexičtí zakládali druhdy a místy dosud zakládají plantáže vanilkové - možno-li tu o plantážích vůbec mluviti -velice jednoduše: Na světlejších, vlhkých místech pralesa vymítí všechen plevel a nasázejí pak podle stromů mladé vanilkové rostliny nebo vanilkové řízky.

Za řízky volí se hořejší části mladých prýtů asi 1 m dlouhé, které se zasadí spodním koncem do země, ostatek se přiváže ke stromu, po němž rostlina se má pnouti. Řízky zasazené za deštivého počasí snadno se ujímají a dosti rychle rostou.

Zakládají-li se plantáže vanilkové na místech otevřených, jest především třeba postarati se o vhodné rostliny, které by mladým rostlinám vanilkovým skýtaly stín a později jim byly oporou. K tomu účelu hodí se nejlépe kakaovníky a zádřenice, jež se vysazují i do plantáží kávovníkových a mimo ně doporučuje se též dávivec černý (Jatropha curcas L.), o němž více se doví čtenář mezi rostlinami lékárnickými. V novější době pěstují vanilku též mezi dřevěnými špalíry.

Ošetřování rostlin vanilkových vyžaduje trojí práce: bedlivého ničení plevele, upevňování vzrůstajících lodyh a větví na opory, aby se po nich mohly dobře pnouti, a opylování květů. Poslední práce jest nejdůležitější, poněvadž plody mohou se vyvinouti jen z takových květů, jejichž blizna byla zúrodněna pylem z květu jiného.

U vanilky, jako u všech rostlin vstavačovitých, jest opylení velice znesnadněno a - jak už na hoře pověděno - jest odkázáno na určitý hmyz, který v mnohých zemích, kde vanilku pěstují, vůbec chybí. I nezbývá, nežli přenášeti pyl ze květu do květu uměle. Práci tuto vykonávají obyčejně ženy, strkajíce štětec nebo dřevěnou zahrocenou tyčinku z květu do květu. Poněvadž pak květy jsou rozevřeny jen v hodinách ranních a druhého dne již vadnou, nutno prováděti umělé opylení co možná rychle. Dovedné dělnice mají v tom takovou zručnost, že v několika ranních hodinách opylí až přes 1000 květů. Rozumí se samo, že při vší zručnosti a opatrnosti mnohý květ zůstane neopylen a že sklizeň následkem toho stává se často dosti pochybnou.

Již za několik dní po opylení lze poznati, ze kterého květu se plod vyvine a který květ odkvete na plano. A tu třeba postarati se včas o to, aby k mladičkým plodům mohlo dobře slunce. Třebas totiž rostlina vanilková žádala stínu, plody její ke zdárnému svému vývoji žádají slunce; čím lépe k nim paprsky slunce mohou pronikati, tím dokonaleji se vyvinou a tím vzácnější dávají koření.

Kvésti a roditi začínají rostliny vanilkové ve třetím roce. Asi v sedmém roce dávají sklizeň největší - ročně až 50 tobolek -pak se úrodnost zmenšuje a po 20. roce přestává docela.

Sklízeň tobolek nastává, jakmile počnou žloutnouti. Kdyby se v té době tobolky nesklidily - zvláštními nůžkami neuřezaly -počaly by zráti a pukati, čímž by na jakosti velice utrpěly. K tomu dlužno poznamenati, že tobolky radno klíditi jen za počasí suchého.

Sklízené tobolky musí býti ihned opatrně usušeny, čímž nabudou tmavohnědé barvy a příjemné vůně. Sušení má na jakost zboží vanilkového vůbec největší vliv, proto se mu věnuje veliká péče.

Z četných method, jimiž tobolky vanilkové v různých zemích suší a upravují pro obchod, buďtež uvedeny pouze dvě: tak zv. methoda suchá a methoda mokrá.

a) Suchá neboli mexická methoda záleží v tom, že natrhané tobolky se střídavě suší na slunci a potí ve stínu. K tomu cíli rozprostrou se napřed na výslunném místě vlněné pokrývky a když je slunko dobře prohřálo, sklízené tobolky se na ně rozloží. Za několik hodin se tobolky do pokrývek zabalí a přes noc se někam uloží, aby se „zapotily“.

Druhého a následujících dnů se táž procedura sušení a pocení opakuje a to třebas i po několik neděl, pokud totiž tobolky patřičně nevyschnou. Je-li počasí nepříznivé, provádí se sušení a pocení ve zvláštních sušírnách. Methodou touto suší vanilku netoliko v Mexiku, nýbrž i na Javě a Ceyloně.

b) Mokrá methoda, které užívají zvláště na Réunionu a ostrovech sousedních, liší se od prvé methody hlavně tím, že nařezané tobolky vanilkové, dříve nežli se podrobí střídavému sušení na slunci a „pocení“ ve vlněné pokrývce, svážou se do svazečků, ponoří se na 20-30 vteřin do vroucí vody a pak se rozprostrou na slámu nebo rozvěsí na dráty, aby na vzduchu oschly.

Tobolky, ať již tou nebo onou methodou usušené, třídí se podle velikosti a svazují se po 30-50 do snopečků, které se pak uzavírají do neprodušných plechových krabic.

V některých zemích potírají usušené, pro obchod připravené tobolky vanilkové ještě olejem, aby nevysychaly a nelámaly se. Nejčastěji se k tomu užívá oleje ze semen ledvinovníku západního (Anacardium occidentale L.) nebo kakaového másla. V některých zemích potírají však vanilkové tobolky též olejem olivovým nebo olejem mandlovým.

Příjemná, kořenná vůně vanilky, pro kterou se stala tak oblíbenou, pochází od vanillinu, jímž celá sušená tobolka jest proniknuta a jenž často v bílých, lesklých, dlouhých jehličkách jakožto vanillin krystalovaný na povrchu sušených tobolek se objevuje.

Nejvíce vanilky spotřebuje se v továrnách na čokoládu, cukrovinky a likéry. Jakožto velejemného koření, po šafránu nejdražšího, upotřebuje se jí však též v kuchyních, ba ani v lékárnách se bez ní neobejdou, roztírajíce ji s cukrem na tak zv. vanilkový cukr, jehož přidávají do odporných léků, aby nepříjemnou chuť jejich zmírnili. V novější době nahrazuje se však vanilka hojně vanillinem umělým.

Užívati vanilky jako koření počali v její původní vlasti mexičtí Indiáni, přidávajíce jí do oblíbeného pokrmu šokolate. Do Evropy přivezli ji nejprve Španělé a to již v první polovině 16. století. V našich zemích začalo se vanilky užívati později, jak souditi dlužno z té okolnosti, že v Herbáři Mathiolově dosud se neuvádí.

Dnešního dne dováží se nejvíce vanilky do Evropy z ostrova Réunionu (Bourbonu), menší částky též z ostrova Mauritia, z ostrovů Seychellských, Ceylonu a Javy. Nejlepší vanilku dávají ovšem rostliny vypěstované v plantážích mexických, zejména při pobřeží v okrese Vera Cruz; tato vanilka se však spotřebuje skoro všecka ve Spojených Státech.

Vedle vanilky pravé rostou v tropech ještě jiné druhy, které dávají též více méně vonné plody. Mezi ně patří na př. vanilka velkokvětá (Vanilla pompona Schiede), rostoucí v Brasilii, jejíž sušené tobolky přicházejí do obchodu pod jménem vanilky pomponové nebo pod jménem vanillonu. Za koření se sice nehodí, upotřebuje se jich však ve voňavkářství.

Pozn. Netřeba snad ani připomínati, že tak zv. „vanilka“, kterou u nás pěstují často pro okrasu a libovonné květy v kořenáčích, nemá s pravou vanilkou ničeho společného. Jest to rostlina z čeledi brutnákovitých (Borragineae), pravým jménem otočník peruvianský (Heliotropium peruvianum L.) zvaná, kterou lid chybně vanilkou asi proto nazývá, že modré kvítky její zavánějí vanillinem. Původní vlast její jest teplá Amerika.

1Ze španěl. vayna = lusk, šešule, vaynella = šešulka.

2Lat. planifolius = plocholistý.

 

Nemáte oprávnění psát komentáře.