Reveň pravá (Rheum officinale Baill.) vyhání z řepovitě ztloustlého vytrvalého kořene hustý trs velikých, světle zelených, dužnatých, v obryse vejčitých, až přes 1 m dlouhých listů, které jsou dlanitě rozeklány v 5-7 po kraji hrubě a nestejně pilovitých uštů. Ze středu listového trsu vyrůstá silná, až přes 1 1/2 m vysoká lodyha, jež se nahoře rozvětvuje v bohatou latu složenou z hustých, klasovitě stažených hroznů drobných, žlutavě bílých kvítků.

Rozkvétajíce v květnu a červnu, květy připomínají složením svojím květy našich šťovíků (Rumex), s nimiž reveň náleží do společné čeledi rostlin rdesnovitých (Polygoneae). Mají totiž 5- až 6listé okvětí, 9 tyčinek a svrchní, jednopouzdrý semeník se třemi čnělkami.

Plody jsou trojboké, na hranách křídlaté nažky.

Reveň pravá jest domovem v záp. Číně a jihových. Tibetu, kde ji též pěstují.

Obsahujíť ztloustlé její kořeny vedle třísloviny, šťavelanu vápenatého a ještě některých jiných látek kyselinu chrysofanovou, která z nich učinila důležitou lékárnickou drogu, známou všeobecně pod jménem rabarbora nebo rebarbora.

Aby z kořenů co nejvíce této drogy vytěžili a pro obchod v nejlepší jakosti upravili, počínají si takto: Nechají rostlinu několik let růsti, až kořen dosáhne žádaných rozměrů. Pak zrovna před rozvitím květů, kdy jest kořen nejšťavnatější, rostlinu vykopou, kořen zbaví hlíny, oloupají jej a rozkrájejí na kousky zvíci malé pěsti. Tyto kousky pak provrtají a navlekou na motouz, na němž je nechají tak dlouho schnouti na slunci, až úplně ztvrdnou. Po té je s motouzu svlékají a vkládají do beden vyložených plechem, aby dopravou neutrpěly.

Usušené kusy kořene reveně pravé v té úpravě, v jaké přicházejí do obchodu, jsou na povrchu žlutě poprášeny a na průřezu jeví hvězdovité skupiny oranžových až červenohnědých čárek. Ostatně mají nerovný, hrubý lom, jsou značně tvrdé a hořce, poněkud svraskavě chutnají; kromě toho barví žlutě sliny a v zubech více méně skřípají, poněvadž šťavelan vápenatý jest v nich zastoupen drobnými krystalky.

Není druhého léčivého prostředku, který by sahal do tak dávné minulosti jako rebarbora. V Číně ji znali už téměř 3000 let před Kristovým narozením a to ve dvou odrůdách: v odrůdě „skvostně žluté" - huang-liang a v odrůdě „velké žluté" - ta-huang, jak zaznamenáno v čínském díle pocházejícím z r. 2700. před naším letopočtem. Také v jižní Evropě znali rebarboru již za starověku. Zmiňujeť se o ní jak řecký lékař Dioskorides, tak římský přírodopisec Plinius, který ji uvádí pod jménem rhacoma. Poněvadž jménem Rha rozuměla se ve starém věku řeka Volha, dlužno míti za to, že starověcí Řekové a Římané dostávali rebarboru původně z území Černého moře, čemuž nasvědčuje i ta okolnost, že jí říkali jinak též kořen černomořský - radix pontica¹ neboli ra-ponticum. Později dovážel se sušený kořen reveňový z území Indu též Černým mořem do přístavního města Barbarike a odtud teprve do jižní Evropy. Proto mu říkali rha barbarum, z čehož pak vzniklo nynější jeho pojmenování rabarbora neboli rebarbora. Není pochybnosti, že do střední Evropy dovážela se pravá rebarbora z počátku z Italie. Od 16. století však počala se dovážeti do našich zemí výhradně ze sibiřského města Kjachty, kamž ji přiváželi Bucharové, zatajujíce odkud ji berou. Poněvadž z Kjachty dopravovala se do střední Evropy po souši přes Moskvu, říkalo se jí oproti jiným, méně cenným rebarborám vypěstovaným v Evropě rebarbora moskevská neboli ruská (radix rhei moscovitici seu rossici). Od začátku 19. století dováží se však většina pravé rebarbory do Evropy z přístavů čínských přes Londýn a to obyčejně pod jménem rebarbory čínské neboli kantonské (radix rhei chinensis).

Ačkoliv rozhlášená pověst kořene reveně pravé dnes značně pobledla, přece ho dosud zhusta upotřebují v lékárnách, připravujíce z něho extrakty, syrupy, tinktury, pilulky a prášky, jež doporučují proti ochablosti ústrojí zažívacího a jako mírné, účinné projímadlo. Způsobujeť dávka 1-2 g rebarbory v několika hodinách bezbolestnou stolici, aniž by sliznici ústrojů zažívacích příliš podráždila. Zvláště se hodí pro děti, proto také tvoří podstatnou součást tak zv. dětského prášku (pulvis infantum).

Vedle reveně pravé, která se daří pouze v uvedených zemích asijských, dávají léčivé - ovšem méně cenné - kořeny ještě jiné druhy revení, jež možno se zdarem pěstovati i v našem světa díle.

Jsou to zejména:

a) Reveň dlanitá (Rheum palmatum L.), shodující se celkem s revení pravou, až na to že ušty, ve které má listy dlanitě rozeklány, jsou delší, špičatější a namnoze celokrajné, a že lata květní skládá se z klasovitých hroznů přetrhovaných.

Jest domovem v západní Číně, Tatarsku a Nepále, kde ji také vedle reveně pravé pěstují. Sušený kořen její dává tak zv. rebarboru anglickou, které se užívá hlavně ve skotoléčitelství. V Evropě ji pěstují nejvíce v Anglii a to hlavně k účelům kuchyňským; dávajíť šťavnaté její listy chutný špenát.

b) Reveň čeřitá (Rheum undulatum L.) - poznává se od obou předcházejících nejsnáze dle nedělených, po kraji čeřitě zprohýbaných listů.

Pocházejíc ze zemí Zabajkalských, pěstuje se zhusta s ostatními druhy i v evropských zahradách dílem pro okrasu, dílem pro užitek.

Pro užitek ji pěstují nejvíce ve Francii, připravujíce ze šťavnatých řapíků jakož i z mladých listův a pazoušků chutnou špenátovou zeleninu, zdravé kompoty a víno. Kořen dává tak zv. rebarboru francouzskou, jíž se užívá jako předcházející hlavně jen ve zvěrolékařství.

c) Reveň tupolistá (Rheum rhaponticum L.) má listy nedělené jako reveň čeřitá, ale řapíky jejich jsou na líci zploštělé, kdežto řapíky reveně čeřité jsou na líci mělce prohloubeny.

Jsouc domovem v jižní Sibiři a v jižním Rusku, zasluhuje zmínky zvláště proto, že sušený její kořen, známý v obchodech pod jménem rapontika (radix rhei rhapontici) a nyní jen v dobytčím lékařství používaný, dovážel se původně do střední Evropy místo pravé rebarbory. V Persii ho prý dosud užívají k účelům lékařským jako rebarbory pravé.

Nemáte oprávnění psát komentáře.