Rohovník¹ obecný neboli svatojanský chléb(Ceratonia siliqua² L.) jest vždy zelený, 6-15 m vysoký strom mající přímý, hnědokorý kmen, košatou, dosti řídkou korunu z rozložitých, namnoze křivých větví a kožovité, střídavé, sudozpeřené listy složeny ze 2-4 párů podlouhle vejčitých, celokrajných lístků.

Dvojdomé mnohomanželné, tmavorůžové květy, vyrůstající po stranách loňských větví v přímých hroznech, mají 5zubý, záhy opadavý kalich, 5 tyčinek a podlouhlý, svrchní semeník s přisedlou, paličkatou bliznou; koruna chybí.

Plody jsou tlustostěnné, posléze tmavohnědé, 1-2 dm dlouhé a 2-3 cm široké lusky obsahující 3-8 hladkých, velice tvrdých semen.

Složením květův a povahou plodů rohovník připomíná dřezovec (Gleditschia triacanthos L.), jenž bývá někdy i v našich sadech a stromořadích vysazován a znám jest svými silnými, namnoze větvitými trny jakož i neobyčejně velikými, až přes 3 dm dlouhými, smáčknutými lusky. Náležejíť oba tyto stromy do společné čeledi rostlin sapanovitých (Caesalpineae), které v naší květeně mají nejbližšími příbuznými rostliny motýlokvěté (Papilionaceae).

Rohovník pochází z Palestiny, odkudž rozšířila se záhy kultura jeho do severní Afriky, zvláště do Egypta, jakož i do všech zemí jihoevropských, zejména do Řecka, Itálie a Španěl. Na ostrově Kypru tvoří veliké háje.

Rozmnožování rohovníku děje se semeny, která vysazují nejprve do školek a když z nich průběhem čtyř let vzrostly malé stromky, přesazují je na místa, kde už zůstanou. Ve věku asi 8 let počnou stromy roditi a rodí pak až do vysokého stáří, často až 300 kg lusků jediný strom ročně.

Hlavní užitek skýtá rohovník svými lusky, které se klídí zpravidla nedozralé a suší se pak na slunci. Sušením dostávají tmavohnědou barvu a zatrpklá dužnina jejich mění se v žlutavě bílé, sladké, vonné „maso“. Obsahují asi 50% třtinového cukru, asi 2% třísloviny a přes 1% kyseliny máselné, která jim dodává zvláštní vůně.

Ve všech zemích, kde pěstují rohovník ve větší míře, jsou lusky jeho neboli karuby potravou chudému lidu; také jimi (rozemletými) krmí dobytek, zejména koně. Na Kypru, kde se rodí lusky nejsladší, ale též na jiných ostrovech Středozemního moře, vytlačují z lusků sladkou šťávu, které užívají místo medu ke slazení pokrmův a nápojův a nakládají do ní ovoce.

U nás jest svatojanský chléb pamlskem dětí. Kromě toho užívá se odvaru z něho s některými přísadami jako domácího léku zvláště proti průjmu a proti kašli. Za tou příčinou prodávají jej také ve smíšených obchodech, drogueriích a v lékárnách; zde pod jménem siliquae dulces, fructus ceratoniae.

Pojmenování své zdědil prý svatojanský chléb po sv. Janu Křtiteli, který se jím meškaje na poušti živil. Dle výkladu Lutherova nebylo mláto, po němž toužil „ztracený syn“ - jak čteme u sv. Lukáše v 15. a 16. kap. - ničím jiným nežli výtlačky zbylé ze svatojanského chleba, z něhož byla sladká šťáva vylisována. Na Východě krmí dosud těmito výtlačky vepřový dobytek.

Zrnka svatojanského chleba byla druhdy lékárníkům a klenotníkům drobným závažím, kterýmž odvažovali vzácnější léky, vzácné kovy a drahokamy. Váha jednoho zrnka (asi ¹/₅ g) nazývala se karát, což vzniklo z arab. kharrub. Pod tímto jménem rozumějí Arabové svatojanský chléb vůbec.

Nemáte oprávnění psát komentáře.