Pimentovník1 pravý neboli myrta všechutná (Eugenia pimenta DC., Pimenta officinalis Berg., Myrtus2 pimenta L.,) náleží k rostlinám myrtovitým (Myrtaceae) jako hřebíčkovec. Jest to strom vnějškem podobný naší jabloni, 6-20 m vysoký, jehož kmen, 2 až 3 dm v průměru silný, pokrývá hladká, skoro bílá, vonná kůra a jehož košatou korunu tvoří široce rozložené větve.
Vstřícné, krátce řapíkaté, vejčité, celokrajné listy jsou až přes 1 dm dlouhé, leskle zelené, vonné.
Libovonné květy, skládající bohaté úžlabní vrcholíkovité laty, mají podobné složení jako květy myrty, jsou však čtyřčetné: Na okraji zvonkovité číšky, do které jest semeník ponořen, úplně s ní srůstaje, spočívá 4zubý kalich, 4 bílé, vejčité korunní plátky a četné tyčinky. Ze středu semeníku trčí jednoduchá čnělka na konci ztloustlá v kyjovitou bliznu.
Plody jsou dvoupouzdré, dužnaté, kalichem věnčené tobolky zvíci pepřových zrnek, obsahující v každém nebo alespoň v jednom pouzdře po jednom semenu.
Jsouce proniknuty etherickým olejem - silicí pimentovou (oleum pimentae), plody pimentové vynikají palčivou, při tom však příjemně kořennou chutí, proto se jich používá jako koření v kuchyních. Největší oblibě jako koření těší se piment v Anglii, odkudž se mu také dostalo jména koření anglického. Angličané mu říkají all spice, t. j. všekoření, všehochuť, poněvadž prý v něm jsou obsaženy všechny chuti: chuť pepře, chuť hřebíčku a chuť skořice dohromady.
Vzhledem k tomu, že se pimentu počalo oproti jiným druhům koření v Evropě užívati značně pozdě, teprve začátkem 17. století, říká se mu v obchodech nejčastěji nové koření.
Silice pimentové, jíž obsahuje nové koření 3-4%, užívá se do voňavek a do rosolek. Druhdy doporučovala se též v lékařství jako prostředek posilující žaludek.
Pimentovník pravý jest domovem na Antillách, z nichž rozšířil se i na pevninu americkou, ba i do Vých. Indie. Ve Střední Americe jej sázejí často do stromořadí. Nejlépe se mu daří na ostrově Jamajce, odkudž také skoro veškeré nové koření do Evropy se dováží a to často pod chybným jménem „jamajského pepře“.
Rozmnožování stromu pimentového dělo se původně nejčastěji odnoži, jež byly odňaty stromům samorostlým, nebo stromečky, které vyrostly v lese planě. V novější době však počínají pimentové stromy pěstovati též ze semen. Asi v 7. roce věku počne stromek roditi. Prostředně veliký strom dává ročně kolem 50 kg čerstvých plodů.
Plody dlužno česati dokud jsou ještě zelené, poněvadž zráním ztrácejí nejdůležitější svoji součást - silici. Byvše sčesány v celých květenstvích a pak teprve s květenství obrány, suší se ihned na slunci, čímž nabudou více méně svraskalého povrchu a žlutohnědé nebo červenohnědé barvy. Do obchodu přicházejí v balících asi 60kilogrammových.
Vedle koření skýtá pimentovník též pevné dříví; zvláště tenké, rovné výhonky jsou v poslední době hledaným zbožím, poněvadž se výborně hodí za hole a za násadky do deštníků.
1Jménem pimenta rozuměli ve středověku rozmanité druhy koření Souvisí snad s lat. pigmentum = barvivo, rostlinná šťáva.
2Pimentovník velice blízko příbuzný známé myrtě (Myrtus communis L.), tak že ho Linné od tohoto rodu ani neodděloval.
