Lekořice hladkoplodá neboli sladký kořen, sladké dřevo (Glycyrrhiza glabra¹ L., Liquiritia² officinalis³ Monch.) jest vytrvalá bylina vyhánějící z mnohohlavého, hluboko do země vnikajícího oddenku četné, vodorovně pod zemí se rozlézající, značně dlouhé a asi jako prst tlusté, vně našedivělé, uvnitř žluté kořeny a podzemní výhonky. Nad zemí vyrůstají z oddenku přímé, až 2 m vysoké lodyhy s lichozpeřenými listy, které se skládají z 5-7 jařem vejčitých, celokrajných, na rubu trochu lepkavých lístků.

Květy, rozvíjející se v červnu, skládají úžlabní stopkaté hrozny, které jsou vždy kratší nežli list, z jehož paždí vyrůstají. Jakožto květy rostliny z čeledi motýlokvětých (Papilionacea) mají 5zubý, ve 2 pysky rozeklaný kalich, motýlovitou fialovou nebo modrou korunu, 10 dvoubratrých tyčinek a svrchní semeník, z něhož dospívá lysý, smáčknutý lusk obsahující 1-4 semena.

Lekořice hladkoplodá jest domovem v zemích Středomořských, kde roste na travnatých místech a ve světlých houštinách planě a také se tam od dávných dob pěstuje na polích. Nejvíce ji pěstují ve Španělích (v okolí měst Tortosy, Alicante a Cordovy), pak v Italii (zvláště v Kalabrii), na Sicilii a v Řecku (nejvíce v okolí Korintu). Ale také ve střední Evropě se dobře daří, zejména v okolí Bamberku⁴ v sev. Bavořích a v okolí Bzence a Mikulova v jižní Moravě, kde se vyskytuje též jakožto zbytek dávné kultury místy zplanělá.

Suché kořeny a podzemní výhonky, obsahující hořkosladkou léčivou sloučeninu vědecky zvanou glycyrrhizin (C₂₁H₃₆O₉), přicházejí do obchodu pod jménem sladkého dřeva (radix liquiritiae). Naši obchodníci dostávají sladké dřevo hlavně z již. Moravy a z Uher, v novější době též z Terstu, kamž se přiváží po lodích nejvíce ze zálivu Korintského.

Upotřebení sladkého dřeva jest rozmanité. U nás se ho nejvíce spotřebuje na přípravu prsního thé (species pectorales), lidového prostředku proti kašli. Vedle kousků sladkého dřeva obsahuje prsní thé kousky kořene i listů ibišku, slezu, sušených fíků, svatojanského chleba, malé rozinky atd. Děti kupují si sladké dřevo jako pamlsek. V Anglii ho též přidávají do vývozního piva (porteru).

Největší část sklízeného sladkého dřeva spotřebuje se na výrobu lekořiny (succus liquritiae), kterou připravují takto: Očištěné sladké dřevo rozkrájejí na drobné kousky, ty rozmačkají v mlýnku a výtažek pak vaří v měděném kotli, až zhoustne a nabude hnědočerné barvy. Úplně ztuhlá a ztvrdlá lekořina přichází často do obchodu ve tvaru válečků 1 -2 dm dlouhých a jako prst tlustých, jimž říkají liznice neboli pendrek (zkomoleno z něm. Bärendreck). Za studena jest liznice křehká, o rovném nebo lasturovém lomu, za tepla však se stává ohebnou a tažnou.

Lekořiny přidávají v lékárnách do některých léků, aby zpříjemnili jejich chuť. Liznice jest pamlskem dětí; lid ji též přimíchává do prsního thé.

Mimo uvedené účely užívá se šťávy ze sladkého dřeva také k účelům technickým: přidává se totiž do leštidla na boty, do malířských barev, do tuše a do inkoustu.

Čerstvými listy lekořicovými možno krmiti dobytek.

Vedle lekořice hladkoplodé, která se vyskytuje v několika odrůdách, pěstují v cizích zemích pro sladké kořeny ještě jiné druhy, z nichž buďte uvedeny aspoň dva:

a) Lekořice draslavá (Glycyrrhiza asperrima L. fil.) - podobá se celkem lek. hladkoplodé, jest však na nízkých, vystoupavých lodyhách, na řapících a stopkách květních ostnitě draslavá, má hrozny květní zdéli nebo i delší nežli jest list, z jehož paždí hrozen vyrůstá, a lusky její jsou zakroucené, obyčejně růžencovitě zaškrcované.

Jest domovem v jihových. Rusku, sahajíc odtud přes severní Persii až na Altaj. Nejvíce ji pěstují na ostrovech při ústí Volhy a v okolí města Sarepty (při dolní Volze), odkudž neloupané kořeny její dovážejí do Moskvy a Petrohradu. Tam je droguisté loupají a rozkrajují na drobné kousky, jež pak přicházejí do obchodu pod jménem sladkého dřeva ruského (radix liquiritiae rossicae). Tím, že jest vždy oloupáno a rozřezáno na menší kousky, liší se sladké dřevo ruské od sladkého dřeva z lekořice hladkoplodé, které se prodává zpravidla neloupané, v prutech svázaných do otepí.

b) Druhdy se mělo za to, že veškeré sladké dřevo ruské poskytuje lekořice ježatá (Gl. echinata L.), která od obou předcházejících druhů liší se tím, že má květy směstnány do krátce stopkatých strboulů a že krátké, nejčastěji 1 -2semenné lusky její jsou ostnité. V novější době se však zjistilo, že kořen její přichází do obchodu v míře zcela nepatrné.

Jest rozšířena hlavně v nížinách uherských, kde na březích a ostrovech Dunaje a Tissy vytváří místy celé houštiny. Mimo to však roste také v jižní Rusi a v západní Asii.

Nemáte oprávnění psát komentáře.