Yam¹ zelný (Dioscorea² sativa³ L.) jest vytrvalá bylina s ovíjivou, oblou lodyhou a střídavými, na spodu srdčitě vykrojenými listy.

Z paždí listů vyrůstají klasovité hrozny drobných, zelenavých kvítků, které připomínají svým složením poněkud kvítky našeho chřestu. Náležíť yam k čeledi rostlin smldincovitých (Dioscoreae) a ty jsou blízko příbuzný s rostlinami chřestovitými neboli kokoříkovitými (Smilacineae).

Jsouce pometáním jednopohlavné a to dvoudomé, květy yamu mají neúhledné, šesticípé okvětí a 6 tyčinek, po případě trojpouzdrý semeník, z něhož dospívá obvejčitá tobolka obsahující nejčastěji 6 semen.

Yam zelný jest domovem na Nové Quinei, v Indickém souostroví a ve Vých. Indii; pěstuje se však také i v jiných tropických krajinách pro naduřelé, škrobnaté kořenové hlízy, které dorůstají někdy váhy až několika kg.

Pěstění yamu se děje podobným způsobem jako pěstění bramborů. Do zkypřené půdy sázejí se hlízy buď celé, jsou-li menší, anebo rozkrájené na tolik kousků, kolik mají oček. Rostliny z oček vyrůstající se musí okopávati a čistiti od plevele, což vyžaduje často mnoho práce. Mimo to se doporučuje zasaditi ke každé rostlině silnou tyč, aby se měla lodyha nač ovíjeti. Sklízeň nastává, když listy počnou žloutnouti a opadávati. V té době rostliny se podhrabávají, hlízy se vybírají a uschovávají v suchých, vzdušných místnostech.

Čerstvé hlízy yamu mají štiplavou, hořkou chuť a opojné účinky, proto se k jídlu nehodí. Vařením a pečením však štiplavé chuti i opojných účinků pozbývají a skýtají pak chudým lidem potravu jako naše zemáky. Pojídají je buď oloupané, rozkrájené a upečené na uhlí s pepřem a máslem; anebo uvařené ve vodě se solí, pepřem a palmovým olejem. Rozkrájené na tenké lupínky a dobře usušené hlízy yamové dají se na dlouhou dobu konservovati a hodí se zvláště k zásobování mužstva na lodích.

Kromě kořenových hliz skýtá yam zelný také nať, která jest výbornou zeleninou; pojídá se buď čerstvá ve způsobě salátu nebo vařená ve způsobě špenátu.

Z ostatních druhů yamů, které pěstují v tropech pro jedlé hlízy, buďtež pouze uvedeny tyto:

a) Yam bradavičnatý (Dioscorea bulbifera⁴ L.) - shoduje se celkem s yamem zelným, tak že ho někteří ani za samostatný druh neuznávají. Zasluhuje zmínky zvláště proto, že v paždích listů vytvořuje rozmnožovací hlízy někdy až zvíci jablek, které posléze samy opadávají a za příznivých okolností vzrůstají v nové rostliny.

Pěstují jej pro chutné hlízy kořenové hlavně ve Vých. Indii, na Madagaskaru, na ostrovech Antillských a na některých ostrovech Tichého oceánu, zejména na ostrovech Fidžijských, kde mnohověkou kulturou podařilo se domorodcům vypěstiti odrůdy, které dávají hlízy až přes 11 m dlouhé a 50 kg těžké.

b) Yam křídlatý (Dioscorea alata L.) - liší se od yamu zelného hlavně tím, že má 4hranné lodyhy na hranách křídlaté a listy vstřícné. Hlízy jeho bývají nepravidelného tvaru a dosahují někdy váhy až 20 kg.

Pěstují jej nejvíce v jižní Asii a v záp. Africe, kde černoši z vařených hliz, roztloukajíce je v dřevěných hmoždířích v těstovitou hmotu, připravují národní pokrm zvaný fufu.

c) Yam obecný neboli čínský (Dioscorea batatas Desn.) - má listy vstřícné jako předch., ale lodyhy bezkřídlé. Vytváří hlízy tvaru kyjovitého, obyčejně poněkud sploštělé, na širším konci zvíci pěstě, ke druhému konci silně súžené.

Sázejí jej od pradávna hlavně v Japonsku a v Číně, proto se mu jinak též říká čínský zemák. Jest ze všech druhů yamu nejotužilejší, tak že byly konány pokusy s jeho pěstováním i ve střední Evropě.

Nemáte oprávnění psát komentáře.