Maniok¹ obecný jinak kassava (Manihot utilissima² Pohl, Jatropha³ manihot L.) jest rostlina křovitého vzrůstu až přes 2 m vysoká, o lámavém, zdřevnaťujícím, vidličnatě děleném pníčku a hustě listnatých větvích. Střídavé, dlouze řapíkaté, na spodu sivě ojíněné listy jsou dlanitě rozděleny v 3 až 7 kopinatých, celokrajných úkrojků.

Jednodomé, nejčastěji červenožluté kvítky jsou sestaveny do chudých úžlabních nebo konečných hroznů. Mají 5dílné okvětí a v něm buď 10 volných tyčinek vetknutých pod žlaznatý terč anebo vejčitý, trojpouzdrý semeník spočívající na podplodním terči a nesoucí na vrcholku 3 krátké čnělky na spodu spolu srostlé, nahoře však rozeklané v naduřelé, mnoholaločné blizny.

Plody jsou vejčité tobolky zvíci třešní, které dozravše poltí se podélnými skulinami ve 3 jednosemenné, 2chlopnité díly. Semena jsou vejčitá, lesklá, nejčastěji šedá, opatřena na jednom konci houbovitým masíčkem.

Složením květův a plody připomíná maniok z našich rostlin nejvíce pryšec neboli hadí mlíčí, s nímž náleží do téže čeledi rostlin pryšcovitých (Euphorbiaceae).

Maniok jest domovem v Brasilii, zvláště v dolním poříčí Maraňonu, kde jej domorodci pro škrobovité kořenové hlízy už dávno před objevením Ameriky hojně pěstovali. Z Brasilie rozšířila se kultura jeho i do jiných horkých zemí, zejména do Mexika a na ostrovy Antillské, do západní Afriky, do Vých. Indie a na některé ostrovy v Tichém oceánu. Neníť druhé rostliny, která by na stejné výměře dávala tolik škrobu, kolik ho dává svými hlízami maniok.

Mylné by však bylo domnívati se, že maniok daří se ve všech tropických zemích stejně dobře. Nejlépe prospívá v krajinách pobřežních, kde jest vlhký a teplý vzduch; v krajinách suchých hlízy snadno dřevnatí a pozbývají škrobu.

Rozmnožování manioku děje se hlavně odnoži a kousky rozřezaného pníčku, které, zasazeny byvše do vlhké půdy, vyhánějí z úžlabních pupenů již za 2-3 neděle nové rostliny. Ty velice rychle rostou, tak že za příznivých okolností již v 7-10 měsících dávají bohatou sklízeň, 5-8 žlutavých hliz, které připomínají vřetenovitým tvarem hlízy jiřinek, bývají však mnohem větší, dosahujíce často až 4 dm délky a 1-4 kg váhy. Kromě výživného škrobu obsahují tyto hlízy jedovaté mléko, jež je v zemi chrání před pondravami a jinými býložravými živočichy.

Aby se mohlo z hliz maniokových požívati škrobu - jenž v mnohých tropických krajinách zastupuje mouku obilnou a brambory -jako výživného, snadno stravitelného pokrmu, musí býti dříve zbaveny jedovatého mléka. To děje se způsobem rozmanitým.

V rovníkové Americe připravují mouku z hliz maniokových dle svědectví cestovatele Vráze takto: Dobyvše hliz ze země, zbaví je hlíny, oloupají je, omyjí vodou a rozkrájejí na kousky, které pak na zvláštních struhadlech rozstrouhají. Po té naplní strouhaninou pytlík, jenž byl zhotoven z vláken různých palem a jest na obou koncích opatřen pleteným uchem. Tento pytlík zastupuje lis. Zavěsí se totiž jedním uchem na trám a do druhého ucha prostrčí se tyč, která se pak obtěžkává buď těžkými kameny nebo tím, že se na ni posadí člověk. Obtěžkáním tyče natáhne se pružný pytlík, čímž se zároveň súží a stěnami jeho vyměšuje se pak ze strouhaniny jedovatá šťáva a stéká do podložené nádoby. Potom se vysype strouhanina jedovaté šťávy zbavená na síto a suší se. Zároveň se z ní vyberou hrubá dřeňová vlákna a stále se rukou nebo dřevěnou lopatkou promíchává, aby jemnější částky se prosypaly.

Z drti a mouky takto upravené, zvané nejčastěji kassave nebo mandioka, farinha de mandioc, domorodci pekou -správněji řečeno suší - na plochých kamenech bílé placky, které se dají v suchu dlouho uchovati a jsou v tropických zemích některým kmenům denním chlebem. Pojídají se obyčejně namočené v mléce nebo v polévce, v nichž houbovitě nabotnají. Kromě toho jedí v Americe mandioku též samu, sypajíce si ji do úst, přidávají ji k rozmanitým pokrmům a rozmíchanou ve vodě s cukrem pijí jako občerstvující nápoj.

Není však vždy zapotřebí hlízy manioku jedovatého mléka zbavovati tím způsobem jak nahoře uvedeno. Stačí též oloupané hlízy rozkrájeti na tenké koláčky a ty upéci v popeli. Pečením prchne těkavá jedovatá látka a koláčky maniokové jsou pak také jedlé a neškodné. To platí zejména o takových odrůdách manioku, které ve svých hlizách mnoho jedovatého mléka neobsahují.

Někteří indiánští kmenové v Jižní Americe připravují z kassavy opojný nápoj yarake, jímž se opíjejí jako u nás kořalkou. Kassavové placky rozmočí se ve vodě a ženy Indiánky je v neckách dobře prohnětou a promíchají s kassavovými žvanky, jež byly v ústech náležitě prožvýkaly. Sliny žvanků působí v prohněteném těstě jako kvasidlo a naleje-li se po nějaké době (asi za 8 dní) na těsto voda, vzniká zmíněný opojný nápoj, který jest lihem tím bohatší, čím jest starší a čím více žvanků do něho bylo vyplváno.

Z mléčné šťávy, která se lisováním z roztrouhaných hliz vyloučila, připravují si někteří kmenové, zavářejíce ji s kořennými přísadami, peprné omáčky; někdy ji také pijí, ač jest jedovata, syrovou.

Rozumí se samo, že v krajinách pokročilejších vyrábějí mouku kassavovou způsobem racionelnějším, nežli jak nahoře bylo pověděno, užívajíce na strouhání, lisování a rozemílání strojů. Pro obchod se kassavová drť zbavená mléčné šťávy nejdříve řádně upraží, aby ztratila nepříjemný zápach, načež se ve mlýně semele na mouku.

Také ze šťávy, která z rozstrouhaných a rozdrcených hliz odtéká, jakož i z vody, kterouž rozdrobené hlízy byly vymývány, usazuje se velice jemná škrobová moučka - maniokový neboli brasilský arrow-root⁴, z něhož připravují pro obchod druh saga zvaný tapioka. Jsou to bílé, prosvítavé, tvrdé, snadno drobitelné, malinké kuličky, jež z navlhčeného škrobu byly síty protlačeny a na železných plotnách dobře upraženy. Užívá se jich do polévek i jiných pokrmů, jež doporučují zvláště neduživým dětem.

Do Evropy, hlavně do Anglie, přiváží se nejvíce kassavové mouky a tapioky ze Zadní Indie (Singapore) a z Brasilie (St. Catharina, Rio de Janeiro, Bahia).

Na konec dlužno se zmíniti též o tom, že i zelená, mladá nať manioková jest jedlá. Afričtí domorodci ji rozsekávají a přidávajíce do ní pepře a palmového oleje upravují z ní druh špenátu.

Vedle manioku obecného, jemuž také říkají maniok hořký, rostou v tropech ještě jiné druhy manioku, zejména:

a) Maniok sladký (Manihot palmata⁵ var. Aipi⁶ Müll.) - španělsky yuka dulce, který má kořenové hlízy červené, mnohem menší, asi zvíci bramborů, a jen nepatrně jedovaté, tak že jedovatost již pouhým vařením nebo pečením úplně se z nich ztrácí. Některé odrůdy dávají též hlízy všeho jedu prosté. Pěstují jej hlavně v Paraguayi, Brasilii, Mexiku, na ostrovech Antillských a na Nové Kaledonii, ale celkem řidčeji nežli maniok obecný, poněvadž dává menší úrodu.

b) Maniok chobotnatý (Jatropha Janipha L. Manihot carthaginiensis Müll.) - dává sice špatné hlízy, tak že jich možno použiti hlavně jen za krmivo dobytku, za to však skýtá olejnatá semena, jichž užívá se v lékařství a tlačí se z nich olej. Pěstují jej hlavně v již. Americe.

c) O manioku Glaziovově (Man. Glaziovii Müll.) pověděno více v oddíle VIII.

Nemáte oprávnění psát komentáře.