Škrkavičník1 bílý (Lupinus2 albus L.), jinak též vlčí bob, škrkavičný hrách zvaný, vyhání z jednoletého kořene přímou, oblou, huňatou, až 1 m vysokou lodyhu s dlouze řapíkatými, střídavými, dlanitě 5-7četnými listy o lístcích obvejčitě podlouhlých, vespod huňatých.
Motýlovité květy o huňatých kališích a bílých, někdy modře žíhaných korunách skládají konečný hrozen a dospívají v kožovité, huňaté lusky nejčastěji 6semenné.
Pocházeje z Východu škrkavičník bílý seje se v jižní Evropě a Malé Asii od dávných dob pro moučnatá, bílá semena, která, ač poněkud hořce chutnají obsahujíce mírný jed lupinin, dávají zvláště chudšímu lidu výživnou potravu a upražena nahrazují mu zrnka kávová. Také jimi jakož i natí krmí v jižních zemích dobytek.
Jména škrkavičník dostalo se rostlině odtud, že zrnka její byla druhdy doporučována jako osvědčený prostředek proti hlístům, zejména škrkavkám.
U nás vídáme škrkavičník bílý, ale ještě častěji velice podobný, modrokvětý škrkavičník úzkolistý (L. angustifolius L.), jenž pochází ze Španěl, ve venkovských zahrádkách, kdež jej pěstují obyčejně pod jménem „kafe“.
Žlutokvětý, rovněž jihoevropský druh, škrkavičník žlutý (L. luteus L.) začínají u nás v některých neúrodných, písečnatých krajinách síti jako rostlinu pícní a na zelené hnojení.
1Druhdy užívalo se semen v lékařství na vypuzení škrkavek.
2Nazývá se tak již u Plinia; prý od lat. lupus = vlk, poněvadž "úsilno vniká do země a i na špatných půdách se daří".
