Meloun vodní neboli výřel, lubenice (Cucumis citrullus1 L., Citrullus vulgaris Schrad.) má oproti ostatním druhům melounů úponky 2-3klané jako tykev, a křehké, chlupaté listy zpeřeně roztříhané v tupé laloky, proto jej někteří považují za samostatný rod. Ostatně má bledožluté, jednotlivě úžlabní květy poměrně malé a kulovaté plody s temně zelenou, světleji mramorovanou, hladkou korou a šťavnatou, červenou nebo žlutou, řidčeji bílou dužninou, v níž jsou uložena semena barvy černávé.
Dle nejnovějších bádání dlužno pravlast melounu vodního hledati v tropické střední Africe, kde vyskytuje se dosud místy v ohromném množství planě. Dále zjištěno, že již ve starověkém Egyptě tato plodina hojně byla pěstována. Nyní ji pěstují ve značné míře nejen v již. a záp. Asii, nýbrž i v zemích Středomořských jakož i v Uhrách, kde jí bývají posázeny často celé lány polí.
Dužnina melounů vodních není sice tak lahodná jako dužnina melounů pravých, ale za to jest mnohem šťavnatější, tak že ji možno takřka vypíjeti. Proto na Východě předkládají vodní melouny při hostinách místo nápojů. Ostatně nejedí se vodní melouny pouze syrové, nýbrž i pečené, uvařené v páře a rozmanitě upravené.
Netřeba snad ani připomínati, že vodní melouny vypěstované u nás v pařeništích neobsahují nikdy dužniny tak šťavnaté a osvěžující jako melouny vyrostlé pod širým nebem v zemích teplejších.
1Z vlašsk. citriolo = meloun, a to zajisté zdrobn. od citrus = citron, vzhledem ke tvaru a žluté dužnině některých druhů.