Tykev1 obecná (Cucurbita2 pepo3 L.), jinak také dyně, turek, plucar zvaná, jest jednoletá bylina s položenou, hranatou, štětinatě srstnatou, 2-3 m dlouhou lodyhou, s velikými, dlouze řapíkatými, dlanitě v 5 laloků rozdělenými listy, s 2-3klanými úponkami vyrůstajícími z lodyhy po stranách řapíků, a s jednodomými velikými květy o zvonkovitých, asi do polovice 5klaných korunách.
Jsouc původu jihoamerického tykev obecná pěstuje se u nás celkem zřídka a velikých plodů jejích se upotřebuje zpravidla jen pro dobytek nebo se jich vůbec neupotřebuje. V jižní Evropě, v Rusku a Sev. Americe pěstují však tykev jako důležitou rostlinu zelinářskou, připravujíce z dužniny plodů chutné saláty, kaše, kompoty a pod. Kromě dužniny plodní upotřebuje se též olejnatých semen, jejichž jádra jsou prý osvědčeným prostředkem na vypuzení tasemnic. Také se z nich tlačí olej, kterým v některých krajinách (na př. ve Štýrsku) mastí pokrmy.
Mnoholetým pěstěním a křížením docílilo se celé řady odrůd tykve obecné, jež někteří považují za samostatné druhy. Nejrozšířenější z nich jsou:
a) Tykev melounová (Cucurbita melopepo4 L.) - s plody smáčknutě kulovatými, obyčejně podélně rozbrázděnými a hladkými, jejichž dužnina, vyplňující vnitřek téměř docela, jest velice chutná.
Tykev melounovou pěstují v několika odrůdách hlavně v Rusku, kde ji zovou arbuz nebo harbuz, a v Sev. Americe, kde ji nazývají vegetable marrow.
b) T. bradavičnatá (C. verrucosa L.) - má elliptičně kulovaté plody posety na povrchu žlutými i jinak zbarvenými bradavicemi.
c) T. obrovská (C. maxima Duch.) - má oproti oběma druhům předch. listy silně svraskalé, o lalocích tupě zaokrouhlených. Rodí plody 20- 60 kg těžké, vyplněné žlutou dužninou příjemné chuti.
d) T. pižmová (C. moschata Duch.) - má oproti všem třem předch. druhům tuholistým listy měkké a plody o dužnině zavánějící pižmem.
Semena této tykve nalezl Wittmack v hrobech starověkých Peruanců, z čehož lze souditi, že ji pěstovali v Jižní Americe už dávno před tím, nežli Evropané Ameriku objevili.
1Tykev, stslov. tykva, souvisí nejspíše s řec. okurka.
2Tak slove tykev již u Plinia. Vzniklo zkomolením z lat. cucumis = okurka + orbis = kruh, vzhledem ke kulovitému tvaru plodův.
3Pod jménem pepo rozuměli ve starověkém Římě meloun.
4Slož. z řec. jablko + meloun.
