Ořešák bílý neboli hikory¹ (Carya² alba Mchx., Hicoria ovata³ Britt.) shoduje se u většině vlastností s ořechem vlašským, do jehož nejbližšího příbuzenstva náleží. Má listy lichozpeřené, složené, nejčastěji z 5 vejčitě kopinatých, po kraji pilovitých lístků a květy prašníkové v jehnědách, které vyrůstají obyčejně po 3 po stranách loňských větví z paždí opadalých listů, kdežto květy pestíkové sedí po 3-4 na vrcholcích větví letošních, olistnatělých.

Kulovaté plody mají neobyčejně silnou vnější slupku, která později zdřevnatí a posléze se rozpoltí ve 3-4 chlopně, takže hladký, skoro čtyřhranný, poměrně drobný ořech, obsahující ve velice tvrdé skořápce jedlé jádro, může z ní vypadnouti.

Hikory jest domovem v Sev. Americe, kde ořechů jeho upotřebují jako u nás ořechů vlašských. Kromě ovoce dává značně tvrdé, vzácné dříví hikorové a kůry upotřebuje se k barvení na žluto.

Z jiných severoamerických ořešáků budiž uveden pouze ořešák olivovitý (Carya olivaeformis Nutt.), jinak též pekan zvaný, který má lichozpeřené listy složeny z 13-15 podlouhle kopinatých, pilovitých lístkův a plody podlouhle válcovité, skoro čtyřboké.

Semena, vězící ve skořápkách tenkostěnných, předčí co do lahodné chuti jádra ořechu vlašského. Proto se vede v Sev. Americe s ořechy pekanovými čilý obchod, ba i do Evropy přes New York je dovážejí. Mnoho se jich také spotřebuje na výrobu sladkého oleje hojně užívaného zvláště v domácnostech a v lékárnách amerických.

Pozn. O ořešáku černém (Juglans nigra L.), který nedává sice tak chutných ořechů jako druhy předcházející, ale za to vyniká vzácným dřevem, pověděno více v odd. XI.

Nemáte oprávnění psát komentáře.