Šafrán¹ pravý (Crocus² sativus L.) má kulovatou, asi jako vlašský ořech velikou, hnědými, vláknitými suknicemi objatou cibulovitou hlízu, ze které vyhání několik čárkovitých dlouhých listů s podvinutými okraji a na rubu s bílým pruhem. Současně s listy vyrůstají z hlízy jeden nebo dva úhledné květy, objaté na spodu blanitými pochvami.

Květy, připomínající poněkud květy známého ocúnu neboli naháče, mají bledě fialové, nálevkovitě zvonkovité, 6cípé okvětí súženo na spodu ve velice dlouhou trubku, 3 tyčinky a spodní semeník s dlouhou čnělkou, která se nahoře rozvětvuje ve 3 bliznová ramena. Vyčnívajíce mezi okvětními cípy z květu, bliznová ramena jsou na konci kornoutovitě rozšířena a oranžovým zbarvením zdaleka nápadna.

Plod jest trojpouzdrá, mnohosemenná tobolka jako u kosatců (Iris), s nimiž šafrán náleží do společné čeledi rostlin kosatcovitých (Irideae).

Původní vlast pravého šafránu jest jižní a západní Asie, jmenovitě Persie, kde jej pěstovali na polích pode jménem zafaran už v dobách nejdávnějších, jak dlužno souditi z té okolnosti, že se o něm děje zmínka již v lékařských spisech starých Indů. Také v řeckém i římském bájesloví často se vzpomíná barvy šafránové a římský přírodovědecký spisovatel Plinius, zahynuvší r. 79. po Kr. při výbuchu Vesuvu, uvádí, že „na Sicilii se daří lepší šafrán nežli v Italii“; z toho patrno, že pěstování šafránu rozšířilo se z Asie do jižní Evropy už před Kristem. Ve střední a západní Evropě ujala se však kultura šafránu hlavně až po válkách křižáckých, ve 12. století.

Dnešní doby pěstuje se nejvíce šafránu v Asii, kde dosud hraje šafrán důležitou úlohu v lékařství; mimo to se ho tam používá jako koření i jako barviva a přidává se do voňavek. Nejlepší pověsti od dávných dob požívá šafrán vypěstovaný v údolí řeky Indu v Kašmíru. Ale také Vých. Indie, Čína, Japonsko, Persie a Malá Asie produkují podnes dosti mnoho dobrého zboží šafránového. V Africe slynou jako šafránorodé země Tunis a Marokko. V Americe daří se šafrán v Mexiku a Pensylvanii. V Evropě pěstují nejvíce šafránu ve Španělích, kamž zavedli kulturu jeho Arabové, pak na Sicilii a ve Francii, jejíž přístavní město Marseille jest hlavním tržištěm tohoto vzácného koření.

V našem mocnářství pěstují šafrán jako hospodářskou plodinu místy v Uhrách a v obojích Rakousích. Ačkoli však rakouský šafrán požívá po orientálním zboží nejlepší pověsti, přece v poslední době polí šafránových v Rakousích velice ubylo, poněvadž pěstování jeho pro drahou, piplavou práci přestalo se vypláceti; tím ovšem pozbyl vyhlášený druhdy šafrán rakouský pro obchod významu.

Šafrán, který se dnes prodává u nás v obchodech, pochází většinou z Francie - zejména z bývalé provincie Gâtinais - a ze Španěl, zvláště z okolí Valencie, Toleda a Alicante.

Pěstování šafránu jest celkem jednoduché. Do půdy, která obsahuje přiměřené procento vápna a písku, když byla dobře zdělána, zasadí se na jaře v řadách asi 15 cm od sebe vzdálených šafránové „cibulky“, z nichž záhy vyrostou rostliny, které nevyžadují jiné péče nežli čištění od plevele. Na podzim počnou rostliny kvésti a nastává sklízeň. V časných hodinách ranních květy, které se ještě úplně nerozevřely, sklídí se do košíků a odnesou do příbytku, kde ženy a děti jemnými nůžkami vystřihují z nich blizny, ostatek odhazujíce. Vystříhané blizny suší se pak na slunci, anebo - jak jest to zvykem ve Francii - dají se na husté síto a suší se nad řežavým uhlím. Usušený šafrán ukládá se pro obchodní dopravu do lněných pytlíků nebo do neprodušných krabic.

První rok sklidí se z 1 ha šafránového pole asi 6 kg sušeného šafránu, ve druhém a třetím roce však mnohem více. Po třetí sklízni se pole šafránové zorá, „cibule“ se vyberou a nejlepší z nich uloží se v suchém sklepě, aby se jich mohlo příštího jara použiti k založení nové šafranice. Déle nežli 3 léta se šafránové rostliny na témže poli nikdy nenechají, poněvadž půdu velice vyčerpávají.

Na 1 kg koření jest třeba usušiti blizny asi z 80.000 květů. Jaký div potom, že šafránové koření jest tak velice drahé, že 1 kg stojí asi 100 K, ba druhdy stál i třikrát tolik. Nežli se 80.000 „cibulí“ zasadí, 80.000 květů sklídí a 80.000 blizen nůžkami z květů vystříhá, spotřebuje se mnoho lidské práce a trpělivosti!

Vysoká cena šafránu svádí nepoctivé obchodníky k tomu, že koření rádi falšují, přidávajíce do něho bezcenné sušené květy různých rostlin, zejména měsíčku zahradního (Calendula officinalis L.), safloru (Carthamus tinctorius L.) a j. Druhdy nahrazovali nepoctiví producenti a obchodníci šafránové blizny dokonce i sušenými vlákny libového masa.

Chceme-li se o pravosti šafránu přesvědčiti, dejme několik nitek koupeného zboží do vody a ponechme je tam až nabotnají. Pocházejí-li ze šafránu pravého, musí botnáním nabýti na jednom konci tvaru kornoutovitého, jak znázorněno na obr. 231.

Co činí blizny šafránové tak cennými, jest jednak šafránová silice, která jim dodává palčivě hořké chuti a osobité vůně, jednak žluté barvivo - šafránová žluť neboli polychroit, crocin, jehož obsahují blizny až přes 40%.

Na konec budiž uvedeno, že i v našich zemích, zejména na Moravě, šafrán pěstovali, jak o tom svědčí staré listiny a dosud zachovaná jména polních tratí - „šafranic“.

V českém vydání Mathiolova Herbáře z r. 1596. jest dopodrobna vypsáno, jak se šafrán sází, ošetřuje, sbírá a chrání od zmrznutí.

V témže Herbáři dočítáme se zároveň, jaké účinky léčivé šafránu se připisovaly: „Šafrán v pokrmích užívaný žaludku dobře prospívá, k zažívání napomáhá, dobrou barvu dává, tělo obveseluje a posiluje všech vnitřních oudů; avšak ho mírně užívati, sluší. Kdož by mnoho šafránu s vínem pil, brzy se opije a ztřeští .. Šafrán v pokrmích aneb v nápojích požívaný otvírá zacpaná játra, rozhání žloutenici, žene moč ... Také když se dítě namůže a polomí, nic není lepšího, nežli trochu celého šafránu do octa vložiti, až by se ocet zbarvil a tak dáti teplý vypíti ... Kdyby někdo v padouci nemoc upadl, aneb šlakem poražený ležel a nemluvil: vezmi šafrán a smíchej s prudkým octem a omoče v tom pírko, vstrč mu do chřípí a zase se probeře. Z šafranového kvítí věnec udělaný a na hlavě nošený, aneb aby k němu voněl, opilství ukracuje a sen uvodí. Šafrán s mlékem, růžovým olejem a s drobtem opia smíchaný a natřený, dobrý jest proti ukrutně bolavé podagře ...“

Dnes ovšem bývalá sláva šafránu jako léku u nás velice pobledla. Nejvýš přidávají ho ještě lékárníci do oční vodičky Horstovy a do některých pilulek. Také v selských i měšťanských kuchyních šafrán pozbyl svého bývalého významu. Hospodyně a kuchařky užívají ho ještě tu a tam k barvení tvarohu do koláčův a k barvení hovězích polévek. Mimo to jím barví cukráři jakožto neškodným barvivem některé cukrovinky a v továrnách na likéry se ho používá k barvení rosolek. 

Pozn. Netřeba snad ani připomínati, že šafrán jarní (Crocus vernus L.), který roste v jižní Evropě planě a u nás se často pěstuje pro úhledné květy ve květnicích i kořenáčích, jakož i ještě jiné druhy šafránů v Evropě planě rostoucích, maji blizny bezcenné.

Nemáte oprávnění psát komentáře.