Ladel úzkolistý (Croton Cascarilla) [Croton eluteria, kroton], keř zvýší 4-6 st, roste ve Floridě a na ostrovech bahamských. Celá rostlina voní silně a příjemně; odvar pije se jako thé, také lázně z ní se upravují. Od této rostliny nepochází kůra kaskarilová. Počišťovací (C. Figlium) [Croton tiglium?] jest strůmek 15-20 stop vysoký, roste v Indii východní a pěstuje se k účelům lékařským. Celá rostlina jest prudší pepře. Semeno téže a zvláště olej z něho potřebuje se k počišťování, též proti vodnatelnosti a pro pocení. Kořen jest méně prudký.
Jiný druh Kaskarilla (C. Eluteria) roste v Indii západní a dává známou kůru kaskarilovou, jež má vůni a chuť kořennou a potřebuje se u nás jako lék. Jiný opět druh:
Pavana (C. Pavana) [Croton tiglium] roste v Indii východní. Semena jeho a též olej z nich slouží za léky; kořen panava nebo pavana zvaný působí mírněji.
Lagetta plátenková (Lagetta lintearia) [Lagetta lagetto], strom, jenž roste v Indii západní a dosáhne výše 15-20 stop. Kvete v prosinci a lednu. Náleží do druhu lýkovců (v. tam) a má veškeré vlastnosti jich. Znamenité jest lýko jeho, které skládá se asi z 12 vrstev blan, jež snadno se dají roztáhnouti a konají službu jako mušlin nebo gáz.
Lanýž bílý (Rhizopogon albus) [kořenovec], zove se též hlíza; jest bambulovatý, dole trochu smáčknutý, drsnatý, posázen vlákny, mívá brázdy a někdy sroste jich několik v jednu. Maso z mládí jest bílé, později zhnědne; houba praskne, maso pak se rozpustí a rozplyne.
Někdy jest houba ta veliká jako pěst, podobá se bramboru, má chuť příjemnou, ale ne tak kořennou jako lanýž černý a proto není též tak vážen. Peče se jako kaštan, nebo se dává do omáček a masitých jídel. V Čechách nalézá se pojedině, neb v celých ložích; v krajinách jižnějších roste hojněji.
Lanýž černý (Tuber cibarium) [lanýž černovýtrusný, Tuber melanosporum] podobá se kulaté hlíze zvící vlaského ořechu. Má tvrdou černavou kůru, uvnitř je dužnatý, žlutavě bílý, mramorovaný.
Roste pod zemí, obyčejně po 3-7 pohromadě. Na podzim se vyhledávají pomocí
psů, zvláště k tomu vycvičených. Houba ta jest známa již ode dávna, staří Římané již považovali ji za lahůdku.
Do obchodu dostane se sušený a na lístky nakrájený. Dobrý lanýž nesmí býti hořký, ani červivý. Houba ta se míchá často s jinými, a proto potřebí při upotřebení jejím největší opatrnosti.
Roste nejvíce na jihu, ač se také nalézá v Čechách, zvláště v letě, když je vlhko a teplo. Nejchutnější rostou v Itálii a Francii.
Aby se déle udržela houba ta, nakládá se s olejem a kořením, a v nádobách dobře uzavřených se chová. Ve Francii se pěstuje uměle, což zasluhuje následování, poněvadž jest předmětem čilého obchodu.
Laskavec (Amaranthus). Jsou rozličné druhy, a) Ocasatý (A. caudatus), lodyha přímá, 2-4 stopy vysoká, roste v Asii, kvete v červnu a srpnu. U nás chová se v zahradách, b) Trojbarevný (A. tricolor). Lodyha 1-2 st. vysoká; listy na hořejší polovici zelené, na dolejší červené a žluté, někdy celý list červený nebo žlutý; květy obojaké. Roste v Indii; listím vyniká krásným, ale květem ne. c) Polní (A. campestris), lodyha přímá, větevnatá; roste v Indii. V teplejších krajinách roste ještě několik podobných druhů, d) Rozložený (blít bílý, A. blitum). Lodyha rozložená, větevnatá, větve oblé, jako listy lysé; roste na rolích a zelništích. Nať jeho tu a onde požívá chudina.
V Americe užívá se odvar z něho za chladící a počišťující prostředek.
Laštovičník (Chelidonium majus) [vlaštovičník větší] má silný kořen, jenž jako celá nať oplývá tmavožlutým mlékem. Lodyha přímá, huňatě chlupatá; listy na líci smutně zelené, vespod nasivělé; květy žluté.
Roste na místech stinných, v plotech a houštích. Kořen sbírá se v dubnu, nať v květnu. Oboje má nepříjemnou vůni a ostrou, hořkou chuť. Patří mezi ostré léky. Šťávou z něho zahánějí se bradavice a kuří oka. Proti zimnici a oteklým nohám dává se denně čerstvé listí do punčoch. Při bolení v břiše vloží se sušená nať i s kořenem na pupek; vředy mažou se šťávou z kořene. Šťáva v teplém pivě pitá prospívá proti moru.
Též proti neduhům jater, sleziny, proti vodnatelnosti, žloutence, proti starým vyraženinám a zimnici prospívá lék tento. Šťáva ona také jest dobrou a trvalou barvou žlutou. Rostlina celá obsahuje soli, gumi, pryskyřice a j. Při léčení zvířat užívá, se čerstvá nať a dává se jí po půl kilg. rostlinožravým, prasatům po čtvrt kilgr. proti vodnatelnosti, katarrhu střevnímu a pod.
Šťáva vylisovaná dává se denně asi po 30 gr. o sobě, nebo smíšena s jinými látkami v pilulích nebo jako lektvař.
Zevně dává se jako odvar neb kašové obkladky proti zatvrdlým žlázám, vyraženinám, vředům a kožním neduhům.
Lebeda (Atriplex) a sice zahradní (A. hortensis) roste vůbec v zahradách, listí užívalo se více než nyní jako špenát. Semeno způsobuje dávení a stolici; jindy se považovalo za lék proti žloutence. Nať potřebuje se za obkladek chladící a obměkčující. Dále jsou ještě četnější druhy tyto: Pomořská, křovitá, které rostou v cizích krajích, onano na březích moře baltického a severního, tato ve Francii, vůbec na jihu; v Americe, Africe a na Novém Hollandu. Z těch se připravuje salajka - z popele spáleného listí.
Listy lebedy křovité nakládají se do octa a jedí k masu místo okurek.
Lebuše jedlá (Graniolaria annua). Roste v Americe jižní, kvete v květnu až do srpna. Kořen mrkvovitý, dužnatý, oloupaný jí se cukrem zavařený.
Má chuť nasládlou a jest masitý, šťavnatý. Suší se také a pak se z něho připravuje přihořklý, chladící nápoj.
Lejnice (Sterculia) [lejnovník, sterkulie] jest vysoký strom s pěknou korunou; semeno pečené chutná jako kaštan. Z kmene dobývá se klí arabské. Listy potřebují se vně i zevně proti zánětům.
Leknín (Nymphea) [leknín bílý, Nymphaea alba], a sice bílý; má tlustý kořen, jenž obsahuje mouku škrobovou. Květy vonné jsou bílé. Odvar z celé rostliny má moc chladící. Květ mírní dráždivost vůbec.
Lekořice (Glycirrhiza) [lékořice, Glycyrrhiza glabra] má kořen plazivý, lodyhu 3-5 stop vysokou. Roste v jižní Evropě. Kořen rostliny té znám jest v obchodě co sladké dřevo.
Není lékem zvláštním, ale přispívá k umírnění chorob některých a proto potřebuje se proti katarrhům a jiným neduhům sliznic.
Zvláště syrup, výtažek z dřeva sladkého potřebuje se hojně. Lije se v černé, dlouhé, kulaté kusy a prodává pod jménem líznice (lekořice). Zvířatům dává se lekořice zřídka, leč při neduzích ústrojů dýchacích a to nejvíce smíšená s jiným lékem, jakožto pilule nebo lektvař po 15-30 gram. větším, menším pak 3,75 gr.
Len (Linum) [len setý, Linum usitatissimum] má vřetenovitý kořen, lodyhu přímou, 1-2 st. vysokou, nahoře vštevnatou; listy kopinaté a lysé, květy stojí v latě; plod jest tobolka s plochými, hnědými semeny.
Pochází z Orientu; seje se nyní vůbec u nás, ač ne všude - jen tu a tam. Vlákna rostliny té předou se na nitě a k tkaní plátna. Ze semena lisuje se olej, který potřebuje se v lékařství, malířství a řemeslech.
Semeno tlučené hodí se na obkladky; proti kolice vaří se tlučené semeno lněné s bílým chlebem; proti spáleninám hodí se tato náplasť: 4 díly lněného oleje, 3 díly mandlového mléka, což smíchá se a přiloží na ránu.
Zvířata, jež mají cizopasníky, mažou se lněným olejem. Lněné semeno na prášek utlučené s medem užívá se proti úbytím a prsním neduhům. Zvěrolékaři potřebují lněné semeno k mírnění bolestí, k utišení podrážděných ústrojů zažívacích a dýchacích, při otrávení, průjemu, při zánětech zevních. Užívá se odvar 15 až 30 semínek v 1 litru vody půl hodiny vařených, jenž se nalije zvířeti, vstříká neb jako klystýr užívá. Moučka, též olej z toho semene potřebují se při zaníceném otoku. Pokrutiny lněné, dávají-li se často žráti dobytku, působí škodlivě. Užívá se jich lépe za obkladky, nebo vyvařeniny z nich k umývání při zevních neduzích. Olej dává se uvnitř i zevně, ale v tomto případu vyžaduje pozorné čistění, poněvadž ztvrdne a pak nesnadno pouští. Vlákno potřebuje se v průmyslu, přede se a tká v plátno; jest základem výroby plátna, krajek a pod. Z oleje dělá se fermež, která se potřebuje k vyrábění tiskařské černě, barev olejových a laků. Semeno ruské považuje se za nejlepší.
Letkolusk (Piscidia) [letkolusk mámivý, Piscidia erythrina] roste na ostrovech západoindských, kvete v březnu a dubnu. Bývá to strom 20 až 30 stop vysoký. Listy má chlupaté, kožnaté. Kůra jeho bere se k chytání ryb, jež velice omamuje.
Levandule pravá (Lavandula vera) [levandule lékařská, Lavandula angustifolia], polokeř větevnatý, zvýší 1-2 st., čárkovité neb kopinaté listy jsou vstřícné. Květy a sice kalich má barvu ametystu, koruna fialově modrou. Roste v jižní Evropě divoce, u nás pěstuje se v zahradách pro svou aromatickou vůni; kvete v červenci a srpnu.
Levandule potřebuje se za lék jen na obkladky aromatické a koná v tom ohledu služby dobré při oteklinách, jež povstanou hostcem nebo dnou. Květy s melisou (meduňkou) a rozmarinou účinkují a rozhánějí silně.
Z druhu jednoho připravuje se (ve Francii) olej levandulový.
Libeček (Levisticum) patří do rodu rostlin okoličnatých. Obecný libeček (L. officinale) [libeček lékařský] roste v Itálii na horách, u nás také v stavu divokém, nebo se pěstuje. Kořen tlustý, dužnatý jest půl stopy dlouhý, lodyha 8-10 stop vysoká. Květ a símě jsou žluté. Celá rostlina má zápach odporný a chuť kořennou. Jest to lék dráždivý; šestinedělkám se dává kořen i símě do jídel a nápojů. Výpary z nati vařené prospívají při kamenu v měchýři a působí na čmýru.
Ličidlo obecné (Phytolacca decandra) [Phytolacca americana], lodyha přímá, 6-12 st. vysoká; listy ostré nebo tupé, hrozny mnohokvěté. Roste v Americe. Kvete v červenci a srpnu. Obsahuje ostrou šťávu, kořen počišťuje silně; jahody užívají se k barvení vína, cukroví, vlny, hedvábí a též do ličidla se dávají.
Nyní pěstuje se také v jižní Evropě; v Itálii šťáva bobulí slouží k barvení vína. Kořen, listy a nezralé bobule potřebují se v lékařství. Mladé letorosty jedí se jako zelenina; popel z rostliny té obsahuje mnoho drasla.
Kořen přikládá se též zevně jako u nás hořčičné těsto.
Ligrus (vičenec, Onobrychis sativa) [vičenec ligrus, Onobrychis viciifolia] má lodyhy 2-3 st. vysoké, větevnaté; listy zpeřené a květní hrozny na velmi dlouhých stopkách. Květy červené, plod je okrouhlý, smáčknutý, trochu trnitý lusk. Jest to pícní rostlina, která se daří zvláště ve vápeněhlinité půdě - roste také planě u nás; kvete od máje do července a jest mnoholetá.
Lilek sladkohořký (Solarum dulcamara) [lilek potměchuť] má kmeny šlahounovité, oblé, po zdích nebo keřích se pnoucí, nebo na zem se kladoucí, zelenavě nahnědle bilé, 2- 6' dlouhé, které nesou 10-20 květů ve vrcholík rozestavených; kalich zvonkovitý; bobule zvící hrachu, červené, visuté. Roste v plotech, křovištích podle potoků a řek; kvete v květnu až do srpna. Rostlina užívá se v lékařství; sbírá se k tomu cíli před květem. Užívá se při chronických neduzích kožních, proti krtícím a následkům příjice, proti katarrhům, lišejům a vyraženinám, které hnisají.
Rovněž užívá se proti otokům, průjemu; též k zahnání a odstranění bradavic. Účinek podržuje rostlina tato jen půl roku.
Odvar kořene upraví se z 30-40 gr., jež svaří se ve vodě na 1½ litru; lepší pak jest tinktura, jež působivost podrží po léta.
Užívá se jí denně 1 - 2kráte po 10-15 kapkách ve vodě a sice při nastuzení, ochromení, katarrhu, hostci, krticích, otoku žláz, zimnici, kašli, žloutence, vodnatelnosti. Proti žloutence svaří se kořen v % litru vína až na třetinu a pak se ráno pije sklenka nápoje toho teplého.
Lilie bílá (Lilium candidum) [lilie bělostná] má vejčitou cibuli; lodyha majíc 2-4 st. výšky, nese kopinaté listy; květy na vrcholku lodyhy stojí velké, libovonné, zvonkovité v hroznu.
Pochází z Orientu; kvete v červnu a červenci, vůně květů jest příjemná, avšak omamující. Rozeznává se několik druhů.
Cibule žene na moč; také radí se proti zimnici; čerstvé listy přikládají se na kosti bolavé; jiný druh, lilie zlatohlavá, má lodyhu na 2 stopy vysokou, na vrchu téže stojí krásné převislé květy; krásná rostlina ta roste v řídkých lesích a kvete v červnu a červenci.
Lípa malolistá (Tilia parvifolia) jest známý krásný a velký strom s hustou, listnatou korunou; listy má na dlouhém řapíku, šikmo srdčité, zašpičatělé a pilovité, vespod sivé. Libovonné květy stojí po 5-7 ve vrcholíčku. Roste v lesích a jinde; dosahuje velikého stáří a roste rychle. Dříví její bílé jest vzácné na práce řezbářské.
Jiný druh jest lípa velkolistá (T. grandifolia), má větší listy a plody. Květy její potřebují se na thé, které žene na moč; obsahují etherický olej, zvláště pak cukr a gumi; šťáva z kůry lisovaná léčí záněty a spáleniny. Šťáva z kmene, z jara, jako u břízy vytažená, čistí krev.
Z uhlí lípového upravuje se prášek zubný a sice utlukou se 2 díly uhlí a 1 díl šalvěje na prášek co možná nejdrobnější.
Líska obecná (Coryllus avelana) bývá namnoze křovitá, ženouc mnohé prutovité větve s hladkou šedou korou; listy řapíkaté jsou srdčité, na rubu drsně chlupaté. Květy rozvinují se dříve než listí a sice prašné v jehnědách visících, pestíkové v pupenci, z kterého nachové blizny vynikají. Z pestíků vynikají známé oříšky, sedící v zvonkovitém obalu, ojedinělé, neb 2-4 pohromadě. Roste v lesích; kvete již často v únoru.
Třistky z dříví keře toho potřebují se k čistění kalného piva a vína. Olej lisovaný z jader potřebuje se v malířství.
Listnatec (Ruscus) má tu zvláštní známku, že listy jako u chřestu jsou zakrnělé v šupiny drobné, mázdrovité; rozhy pak jsou rozšířeny v čepele zelené. Rozeznává se několik druhů; kostrbatý (R. acubatus) [Ruscus aculeatus] roste v řídkých lesích Evropy jižní; kvete v březnu a dubnu; kořen slizký, zahořklý, užívá se proti vodnatelnosti; semena co náhražka kávy; podkvětní (R. hypoplytum) [Ruscus hypophyllum?], v Itálii kvete v květnu; užívá se proti obtížím ústrojí močových; čípkový (R. hypoglossum) roste v Evropě na místech stinných, kvete v dubnu. Listy trpké potřebují se proti oteklinám čípku. Kořen předešlého užívá se při těžkém porodu, zastavené čmýře a močových obtížích.
Locika lesní (Lactuca scariola) [locika kompasová, Lactuca serriola] má lodyhu 2-4 st. vysokou, větevnatou, kořen vřetenovitý. Listy nasivělé jsou na kýlu ostenaté, odstávají od lodyhy, jsouce postaveny kolmo. Květ jest bledožlutý. Roste v půdě kamenité, na kopcích, a má nepříjemnou vůni. Ze šťávy této rostliny připravuje se výtažek, jehož užívá se proti žloutenici, vodnatelnosti, zimnici a kolice.
Také prý pocení a močení způsobuje a má účinek dobrý při prsních bolestech, poněvadž usnadňuje chrkání a ulehčuje prsoum.
Locika zahradní (Lactuca sativa) [locika setá] má lodyhu přímou, 1-2 st. vysokou. Samorostlá se nikde nenachází a povstala nepochybně pěstováním z lociky lesní.
Mladé listy jsou schouleny do hlávky a dávají náš salát. Jest to bylina dvouletá a kvete v červenci a srpnu. Lesní locika, jakož i jiné druhy obsahují bílé mléko, které má účinky opojné. Z rostliny té (lociky jedovaté) připravuje se výtažek, jenž se užívá proti vodnatelnosti a zácpě.
Lomikámen (Saxifraga) má krátké kmenky; bílé květy stojí v hroznovitém vrcholíku a mají 5 bílých plátků. Roste na vápenných skalách; vylučuje vápno v bílých luptech na pokraji listů; kvete od května do července, a jest vytrvalý. V lékařství se již nyní málo potřebuje.
Lončatník (Couroupita) [Couroupita guianensis, kurupita, dělovec, koulovka], strom rostoucí v Americe, na 2O m. vysoký. Kůra tlustá jest drsná; hrozny květné jsou na 1 mt. dlouhé, skládajíce se z 50-100 květů velkých a vonných, jež podobají se pivoňkám. Ráno se otevrou a večer opadají. Dřeň ovoce má chuť jako víno, pročež upravuje se z něho nápoj, jenž užívá se za chladící nápoj pro nemocné. Odvar z dřeně potřebuje se za lék proti průjemu a zánětu střev.
Lopucha (Lappa bardana) [lopuch menší, Arctium minus] má dvouletý válcovitý kořen a přímou větevnatou 1-6 st. vysokou lodyhu. Listy vejčité neb okrouhlé, dole srdčité, jsou značně velké. Úbory kulaté mají lístky hákovitě ohnutým hrotem se končící, a tím se stává, že snadno na šaty se zavěšují.
Roste u cest vůbec, na pustých i vzdělaných místech. Kvete v červenci a srpnu. Kořen jest dvouletý, kratší nebo delší. Dobytek se ho netkne. On žene na moč a pot, a radí se proti dně a kamenu. Ovoce počišťuje. Kořen ve vodě vařený mírní bolesti, v cukru obalen prospívá proti kamenu; se solí utlučen proti vzteklině. V louhu močiti se může a tím pak hlava se myje, což podporuje vzrůst vlasů. Při dýchavičnosti pije se thé z kořene toho; proti zimnici uváže se listí na nohy. Pomáda na vlasy upraví se z kořene vařeného v půl lt. vody dešťové až na polovic, pak se přidá čtvrt libry čistého sádla vepřového a nechá se to přes noc přikryto státi.
Lošák (Hydnum), houba, jež čítá několik odrůd. Nazývá se též jelenice, viz čl. ten.
Lošák bílý, též jelenice bílá (Hydnum repandum), mívá klobouk masitý, nepravidelný, vykrajovaný, hrbolatý, hladký neb plstnatý, žlutavý s bílými skvrnami, dole ostny hojně posázený, jež jsou nestejně dlouhé, křehké a barvy bledší než klobouk. Maso má bělavé, na kloboučku časem načervenalé, jež má chuť a vůni slabou, příjemnou. Roste v letě v lesích listových a jehličích, často pohromadě u velikém množství; vydrží až do mrazů. Požívá se. Lošák ježatý (jelenice ježatá, Hydnum erinaceum) mívá hloubek zřídka vyvinutý, jenž přechází v klobouk chobotnatý, srdcovitý a jest pokryt bodlinami. Z mládí jest bílý, v stáří sežloutne. Maso má měkké, křehké.
Roste v lesích dubových i bukových a nalézá se obyčejně v trhlinách a děrách starých stromů.
Podobá se houbě, která náleží mezi kyjanky (koralovitá).
Lošák troudový roste okolo Koimbry; potřebuje se k barvení a dělání troudu.
Ještě jiné druhy jsou, jichž uváděti není ani potřebí.
Luštěnice (Cleome) [kleome, pavoučí květina], rostlina, jež větším dílem se nalézá v cizích dílech světa. Rozeznává se několik druhů. Na Antillech roste jeden druh, jehož nať přikládá se na rány; uvnitř užívá se proti špatnému zažívání a nadýmání. Jiný druh, jenž vyznačuje se rozměry obrovskými, potřebuje se za obkladek jako hořčice.
Lýkovec obecný (vlčí pepř, Daphne mezereum) [lýkovec jedovatý] jest malý, 2 - 3 st. vysoký keř; květy vyvinují se před listím; mají nálevkovitě růžovíte okvětí, rostou po 2 - 4 pospolu a mají vůni omamující. Kvete již v březnu a dubnu; roste v lesích. Všecky díly, zvláště kůra a plody obsahují prudký jed. Kůra užívá se při ochrnutí jazyka, kdežto se dává nemocnému ku žvýkání; také způsobuje puchýřky na kůži.
Kdo by spolkl jen několik peckovic, pocítí žízeň velkou, načež následuje dávení a křeče. Uvnitř dává se proti kašli a hnilobě kostí. Rozeznává se několik druhů.
Lžičník (Cochlearia) [lžičník lékařský, Cochlearia officinalis] roste zhusta podle břehů mořských v severní Evropě, také v bahně v jiných krajinách a pěstuje se také v zahradách; kvete v květnu až do srpna. Plod zraje v červenci a srpnu. Kořen jest malý, lodyha přímá, větevnatá, ½ - 1½ st. vysoká; listy jsou hladce zelené, lesklé; květy bílé nalézají se na konci lodyhy a větví v hroznech. Listí požívá se jako salát; též proti kurdějím se užívá; proti vodnatelnosti a hostci. Ze semene lisuje se pěkný a dobrý olej.
