Mandragora¹ lékařská (Mandragora officinalis Mill.), u Presla zvaná pokřín, jest vytrvalá bylina mající dužnatý, řepovitý kořen, z něhož vyhání hustou růžici velikých, čeřitě zprohýbaných listův a ze středu růžice úhledné, skoro přisedlé květy asi téhož složení, jaké mají květy rulíku nebo blínu, s nimiž patří do čeledi rostlin lilkovitých (Solanaceae). Plody jsou bledožluté, mnohosemenné bobule.

Roste v zemích kolem Středozemního moře, zvláště v Řecku.

Celá rostlina jest jedovatá a požití kterékoli části z ní působí omamivě, ne-li smrtelně.

Druhdy byla mandragora vyhlášenou rostlinou léčivou, zvláště proti padoucnici. Dnes však sláva její úplně pohasla; přidávajíť prášku z usušeného kořene nanejvýše ještě někdy do náplasti na ztvrdliny. Z rakouské farmakopoeje jest mandragora úplně vypuštěna.

Ve středověku byla o mandragoře rozšířena pověra, že kořen může člověka učiniti neviditelným, že zahání rozmanité nemoci, otvírá skryté poklady, rozněcuje pohlavní lásku atd. Kdo měl kořen pravé mandragory, ukrýval jej na tajných místech, halil jej do hadříků jako děcko, každou neděli jej omýval vínem a podobné nesmyslné kousky s ním prováděl.

Všecka tato pověra, která se udržovala mezi nevzdělaným lidem i v našich zemích po celá staletí, měla původ svůj v nahodilé podobě kořene, jenž se v dolejší své polovině zpravidla rozvětvuje ve dvě silné větve, tak že připomíná zdánlivě lidské tělo. Ostatně, kde toho nebylo, hledělo se dáti kořenu této podoby uměle nožem. Že se obchodu s takovými mandragorovými kořeny, jež byly zvány zemskými mužíky, u Němců AIraunen nebo Erdmännchen, zmocnili nesvědomití dryáčníci a podvodníci, kteří od lehkověrných lidí dávali si za ně platiti přemrštěné summy, lze se snadno domysliti.

Poslyšme, co v té příčině vypravuje na př. Mathioli ve svém Herbáři z r. 1596: „Dryáčníci a šejdíři, kteří s hrubými krámy po světě jezdí, prodávají jeden kořen, ku podobenství muže aneb ženy zformovaný, a namlouvají lidem, kterak ho těžce dostávají, že jej musejí pod šibenicí s velikým strachem a nebezpečenstvím života vykopávati, psa černého za provaz k tomu kořenu přivázati, sami sobě uši smolou aneb voskem zacpati, aby kvíleni a křiku téhož kořene neslyšeli: nebo jakžby jej uslyšeli, že by ihned tu na místě zemřeli a hrdla nechali ... Protož kořen takový draho prodávají, připisujíce mu divné moci, jakoby lidem, zvláště očarovaným a okouzleným, štěstí dával, neplodné ženy plodné činil, když toho mužíčka každou sobotu vínem zmyjí, do čisté rouchy obalí a v tajnosti uchovají. Ale věděti má dobrotivý čtenář, že takový kořen mandragory anebo mužíček jest pouhá báseň a kleveta, k oškrabání prostých lidí o peníze nastrojená. Nebo ti šejdíři sami jej tak ku podobenství muže aneb ženy zformují a vykrajují ... Když vlasy (rozuměj: na mužíčku) míti chtějí, tu vloží (do kořene) zrno ječné aneb prosné, potom zahrabou kořen tak vykrájený do písku a nechají tam, až se zrna zejmou a vlášeníčko ze sebe vydají, což se obyčejně stává ve třech nedělích. Naposledy zase jej vykopajíce obřeží, a to vlášeníčko přirostlé ostrým nožem ostrouží, a tak subtýlně jej zformují, aby se zdál míti vlasy a chlupy na hlavě, na bradě i dole, a tudy hloupé lidi oklamávají ... To šibalství oznámil mi jeden dryáčník v Římě, ukázal mi některé z těch řezaných kořenů a pověděl, že časem bohatým lidem jeden za třicet dukátů prodával ..."

Nemáte oprávnění psát komentáře.