Solanum dulcamara - lilek potměchuť
Slovensky: Ľuľok sladkohorký
Čeleď: Solanaceae - lilkovité
POPIS:
Vytrvalý, popínavý nebo poléhavý, 30 až 300 cm dlouhý polokeř s větvemi na bázi dřevnatějícími. Listy řapíkaté, zejména v mládí krátce chlupaté, čepel buď celistvá, vejčitá, celokrajná nebo hrálovitě ouškatá. Květy uspořádány v 6 až 15květém latnatém vrcholíku, koruna kolovitá, modrofialová. Plody zářivě červené, asi 1 cm dlouhé, obsahují 30 až 45 semen. Kvete v VI až IX.
STANOVIŠTĚ:
Lužní a bažinné lesy, břehy, vlhké rumiště, olšiny, rákosiny, křoviny, pole, někdy také jako epifyt v rozsochách starých vrb, preferuje půdy vlhké až bahnité, výživné, humózní, kyselé až neutrální.
ROZŠÍŘENÍ:
V ČR roztroušeně až hojně v teplejších oblastech, v oblastech chladnějších vzácně nebo chybí, souvislý výskyt končí přibližně v nadmořské výšce okolo 600 m, maximálně se vyskytuje ve výšce asi 750 m n.m. Celkově roste v Evropě na severu po Skotsko, jižní Norsko, střední Švédsko, jižní Finsko a severní Rusko, na východě po západní Sibiř a Bajkal, v severovýchodní Africe, na severu Malé Asie, na Kavkaze, izolovaně ve Střední Asii a na Blízkém Východě.
JEDY A DALŠÍ OBSAŽENÉ LÁTKY:
Lilek potměchuť obsahuje glykosidické alkaloidy steroidního původu, jejich množství ve zralých bobulích je však minimální. V bobulích je naopak přítomen solanin, který se dle některých zdrojů objevuje i v listech, podle jiných zdrojů tomu tak však není. Dále jsou přítomny solanein, neglykosidní saponin (kyselina dulkamaretinová), kyselý glykosidní saponin (kyselina dulkamarinová - zejména v bobulích), basický glykosid solacein, bílkovinný aglutinin, hořčina, dulkamarin, třísloviny (asi 10%), v bobulích dále asi 32% fruktosy, bílkoviny, ve stopových množstvích kyselina citrónová a octová, červené barvivo lykopin (obsaženo i v rajčatech), v semenech asi 9% oleje.
Solanin a příbuzné látky rozrušují červené krvinky, mají místně dráždivý účinek. Ze zažívacího ústrojí se obtížně vstřebávají, pokud se však vstřebají, tlumí činnost centrálního nervového systému, působí na dýchání a srdce. Otrava se projevuje zemdleností, nejistou chůzí, zvracením a průjmem. Další příznaky se obvykle neobjevují, neboť solanin je obtížně vstřebáván a záhy se odstraní z těla zvracením, vstřebá-li se však přesto, způsobuje zánět ledvin s krvavou močí, omámení, dýchací potíže, stavy úzkosti, křeče, malátnost, ochrnutí, bezvědomí. Smrt nastává zástavou dechu a srdce. Prognóza otravy je příznivá, neboť tělo téměř vždy jed vyzvrací dříve nežli se vstřebá. Léčí se podáváním živočišného uhlí a léků udržujících v činnosti srdce, dýchání a krevní tlak. Otravy byly pozorovány zvláště u dětí, které plody lilku zaměnily za jiné jedlé plody, a také u zvěře.
LÉČITELSTVÍ:
Sbírají se konečky větví (Stipites sen caules dulcamarae) dlouhé asi 5 cm a to buď na jaře před nasazením listů (březen, duben) nebo na podzim po jejich opadu (říjen).
Obsažené látky viz. předešlý odstavec.
Droga má silně antibiotické účinky, působí proti bakteriím a plísním, má protizánětlivé účinky na dýchací ústrojí, působí protirevmaticky, při zevním použití tlumí záněty kůže, léčí chronické ekzémy, otoky, velmi se osvědčila při léčbě zánětu nehtového lůžka. Tinktura z potměchuti působí proti nádorovým onemocněním a tlumí astmatické záchvaty.
Droga se nejčastěji podává ve formě prášku (2x až 4x denně na špičku nože) nebo ve formě nálevu (2x až 3x denně po 100 ml). Nejúčinnější formou je však tinktura, která se podává po 15 kapkách (při dobré snášenlivosti až po 25 kapkách) 3x denně.
Potměchuť je považována za prudce působící drogu a vzhledem k tomu, že je i drogou jedovatou, nedoporučuje se ji užívat bez dozoru odborníka!
V homeopatii se užívá při revmatismu, bolestech kloubů, při zánětu močového měchýře, onemocněních žaludku, při kožních potížích (vyrážky, akné, opary apod.).
MAGIE:
Bobule potměchuti zavěšené na krku se ve středověku nosily jako amulet a talisman. Potměchuť pod polštářem dává prý zapomenout na nešťastnou lásku. Jako čarodějný prostředek pomsty se pokládaly její stonky před dveře nepřátel.
