Chinovník1 (Cinchona calisaya2 Wedd.) jest štíhlý stromek nebo keř, jehož šedokoré větve jsou na mladých prýtech porostlé vstřícnými, dlouze řapíkatými, kopinatými až vejčitými, celokrajnými listy a v době květu nesou dílem konečné, dílem úžlabní laty libovonných kvítků.
Složení květů jest takové: trubkovitý, 5zubý kalich, řepicovitá, huňatá koruna, jejíž okraj jest rozeklán v 5 úzkých cípů, 5 tyčinek vrostlých do trubky korunní a spodní semeník s dlouhou, rovnou čnělkou, na jejímž vrcholku spočívá 2laločná blizna.
Plod jest podlouhle vejčitá tobolka, věnčená vytrvalým kalichem a poltící se, když dozrála, ve 2 chlopně.
V soustavě rostlinné náleží chinovník do čeledi chinovníkovitých, které jsou nejblíže příbuzny s rostlinami mařinovitými (Rubiaceae).
Vlastí tohoto a ještě jiných druhů chinovníků jsou jihoamerické Andy, na jejichž úklonech rostou chinovníky až 2000 m nad mořem.
Kůra chinovníků, uváděná v lékárnách pod jmenem cortex chinae, obsahuje kromě jiných látek několik alkaloidů, z nichž nejdůležitější jest chinin (C20H24N202), který jí dodává hořké chuti a jest příčinou, že se stala vyhlášeným lékem.
Již dlouho před objevením Ameriky užívali domorodci jihoameričtí kůry chininové, zovouce ji kina neboli quina (t. j. kůra) proti zimnici. Před Evropany zachovávali však léčivost její dlouho v tajnosti, jsouce prý tomu rádi, že nenávidění, ukrutní Španělé neznali proti zimnici, která často hrozně mezi nimi řádila, nijakého léku.
Do Evropy pronikla známost o veliké léčivosti kůry chininové teprve asi uprostřed 17. století. Toho času vrátil se totiž do Evropy španělský místokrál Peruanska hrabě Chinchon, jehož choť, onemocněvší v Americe zimnicí, chinovou korou se pozdravila, a ten ji lékařům španělským jako vzácný lék vřele doporučil. Od té doby počala se kůra chinová z Jižní Ameriky dovážeti nejen do Španěl, ale i do jiných států evropských, což mělo v zápětí, že domorodci a lakotní Evropané chinovníkové stromy v lesích jihoamerických tak nemilosrdně mýtili, až je v mnohých krajinách docela vyhubili. Proto bylo třeba pomýšleti na to, nebylo-li by možno vzácný strom pěstovati uměle, což bylo však spojeno s nemalými obtížemi. Po mnohých nezdařených pokusech podařilo se konečně založiti větší chinovníkové sady na Javě, v Přední Indii a na Ceyloně, kdežto v horké Americe, původní vlasti chinovníků, kultura tohoto stromu až na malé výjimky podnes se neujala. Tam zůstalo namnoze při starém, loupati kůru se stromů v pralesích planě rostoucích, ovšem čím dále tím vzácnějších.
Loupání kůry chinové obstarávají v Americe tak zv. kůrovníci neboli cascarilleros3, kteří bývají za tím účelem posíláni svými zaměstnavateli v celých tlupách do oněch krajin pralesů, kde chinovník nejhojněji se vyskytuje. Že těmto slidičům po kůře chinové záleží hlavně jen na výdělku, ale nikoli na tom, aby stromů chinovníkových šetřili, rozumí se samo.
Způsob, jakým se kůra se stromů chinovníkových, ať již samorostlých neb vypěstěných slupuje, jest dvojí: bud se celý stromek, když mu je 6-8 let, hned při zemi utne a rozseká na menší, asi 1 m dlouhé kusy, s nichž se pak všecka kůra oloupe; anebo se stromek zachová při životě a sloupne se s jeho kmene jen úzký podélný pruh kůry, načež obnažené místo se zamaže hlinou a obváže mechem, aby časem zarostlo a stromu se mohl nový pruh kůry odebrati. V obou případech odloupnutá kůra se zvolna dobře usuší, čímž se svine více méně do trubice.
V Brasilii suší kůrovníci sloupanou chinovou kůru zvolna nad ohněm, na Javě, kde pěstují chinovník v rozsáhlých plantážích, suší ji nejprve na slunci a pak ji dosuší na plechu, pod nímž topí dřevěným uhlím. Doba sušení trvá 3-4 neděle. Usušená kůra se potom třídí a balí pro obchodní dopravu.
Co týká se jakosti kůry chinové, jest závislá na několika okolnostech: Stromy šlechtěné a stromy starší dávají mnohem lepší kůru nežli stromy planě rostoucí a stromky příliš mladé; kůra s kmene jest lepší nežli kůra s větví; nejlepší kůru však dává kořen.
Nejvíce kůry chinové dováží se do Evropy za naší doby z ostrova Ceylonu, kde bylo dosud vysazeno přes 20 millionů chinovníkových stromků a stále se zakládají nové sady chinovníkové, tak že v budoucnosti vývoz kůry chinové z jižní Asie ještě stoupne, ač-li nebude do té doby chinin zatlačen lacinějším a rovněž velice účinným antipyrinem a antifebrinem, jimiž už dnes bývá často nahrazován. Za to bude jižní Amerika dodávati kůry chinové čím dále tím méně.
Hlavní účinek chininu, jejž z chinové kůry připravují hlavně v Německu, záleží v tom, že v horečkách snižuje velice teplotu těla. Užívá se ho ve způsobě extraktu, tinktur, prášků a vin.
1Pojmenován tak Linnéem ku poctě hraběnky z Chinchonů, choti místokrále v Peru, která r. 1638 korou chinovou byla uzdravena a tím k rozšíření jejímu jakožto léku v Evropě dala podnět. Místo Cinchona mělo by se správně psáti Chinchona a vyslovovati Činchona.
2Tak slove v řeči peruánských domorodců.
3Španěl. cascara, cascarilla = kůra.