Macizeň¹ pravá neboli strom muškátový²(Myristica³ fragrans⁴ Hout., M. moschata Thbg.) připomíná vnějškem naši hrušeň. Jest to strom 6-16 m vysoký, jehož kmen a silné, namnoze rovnovážně rozestálé větve jehlancovité koruny pokrývá hladká, zelenavě šedá, až olivová kůra tím zajímavá, že jest proniknuta červenou šťávou.

Střídavé, krátce řapíkaté, vejčité, celokrajné listy jsou kožovité, vždy zelené.

Poměrně drobné kvítky, připomínající vnějškem poněkud květy naší konvalinky, jsou dvoudomé: Květy prašníkové, vyrůstající v chudých úžlabních hroznech, obsahují ve zvonkovitém, dužnatém, žlutavě bílém, trojklaném okvětí 9-18 tyčinek, které jsou svými nitkami až pod samé prašníky srostlé v sloupeček.

Květy pestíkové, vyrůstající v paždích listů zpravidla jednotlivě, mají podobné okvětí jako květy prašníkové, ale v něm vězí místo tyčinek vejčitý, jednopouzdrý svrchní semeník se dvěma přisedlými bliznami.

Stejného složení květů, jaké má strom muškátový, není v naší květeně ani jediné rostliny. Náležíť macizeň do čeledi prostoplátečných rostlin macizeňovitých (Myristicaceae), které jsou omezeny pouze na země tropické. Ze známějších rostlin jsou této čeledi nejbližšími rostliny vavřínovíté (Lauraceae), ku kterýmž je také botanikové dříve řadili.

Plody jsou kulaté, dužnaté, na povrchu trochu plstnaté, s počátku zelené, pak okrově žluté peckovice podobné broskvím, jejichž oplodí při dozrání se poltí ve 2-4 chlopně. Pak jest viděti v rozpuklém plodu nápadně červené, mnohonásobně rozstříhané, chruplavčito-kožovité osemení neboli míšek, který obaluje tmavohnědou, ellipsoidickou pecku zvíci holubího vejce. Pod tvrdou, tenkou skořápkou této pecky vězí semeno (jádro), mající křivolace nebo síťovitě rozrýhovaný povrch a bělošedý, mramorovaně žilkovaný, na omak mastný vnitřek.

Osemení, které sušením zežloutne, jest v obchodech známo pod jménem muškátového květu neboli macizu (flores macidis), kdežto vyloupaným jádrům říká se muškátové oříšky (nuces moschatae).

Vlastí muškátového stromu jsou ostrovy Bandské (jižně od ostrovů Molluckých), kde roste dosud v lesích planě, ale také se tam hojně pěstuje. Jsouť poměry půdy a podnebí ke zdárnému vzrůstu macizně na ostrovech Bandských tak příznivé jako nikde na zemi. Původně nebyl také strom muškátový ani jinde pěstován nežli na ostrovech Bandských a některých ostrovech Molluckých, poněvadž Hollanďané, chtíce z obchodu muškátového květu a muškátových oříšků co nejvíce zbohatnouti, úzkostlivě se starali, aby kultura tohoto stromu nebyla do jiných zemí zavedena a oni mohli sami ceny diktovati. Jaký potom div, že koření muškátové bylo známo jen v kuchyních boháčů. Vždyť ještě r. 1790 platilo se v Amsterodamě za libru muškátových oříšků asi 40 K! Teprve později, když podařilo se Francouzům dostati sazenice macizňové z ostrovů Bandských do svých osad, počala se kultura muškátových stromů i v jiných zemích ujímati a cena koření muškátového velice klesla. Dnes pěstuje se macizeň pravá netoliko ve své původní vlasti, nýbrž i na jiných ostrovech při východní a jižní Asii, zejména na Javě a Sumatře, dále na Nové Quinei, na ostrově Mauritiu, v Brasilii a na ostrovech Západní Indie.

Pěstění macizně vyžaduje asi téže práce jako pěstění kávovníku. Mladé sazeničky, vypěstěné ve školkách ze semen, vysazují se totiž do plantáže, jejíž půda musí býti dobře a hluboce zdělána, vzrůstající stromky chrání se před žhoucím sluncem v první době stínem banánů nebo jiných rostlin, atd. Poněvadž stromy prašníkové, jak se samo rozumí, nedávají plodů, pěstují se v plantážích pouze stromy pestíkové, mezi nimiž trpí se tu a tam strom prašníkový, jehož pyl stačí na zúrodnění asi 20 stromů pestíkových. Při dobrém ošetřování počnou stromy roditi již asi v 8. roce a rodí pak až do 60. roku, ba někdy ještě déle.

Prostředně veliký strom dává ročně tolik ovoce, že jest možno vyloupati z něho až 2 kg muškátových oříškův a asi 1/2 kg muškátového květu.

Sklizeň nastává, jakmile vnější obal plodů počne pukati, což jest asi 8 měsíců po odkvetení. Poněvadž strom kvete téměř po celý rok, dozrávají plody velice nestejně a dlužno je sklízeti několikráte do roka. Na ostrovech Bandských jsou ročně tři sklizně: první v dubnu, kterážto sklizeň dává koření nejlepší; druhá, nejbohatší sklizeň jest v červenci; a třetí, nejslabší, spadá do listopadu.

Zralé plody se buď setřásají anebo se dostávají se stromů dlouhými bidly, na jejichž konci jest upevněn ostrý hák a pod ním košíček, do něhož plody hákem utržené padají. Po té se plody ihned rozlupují a vybírá se z nich červené osemení, které se suší na slunci. Tím dostane osemení žlutou barvu a přiměřeně ztvrdne, tak že se může uvésti do obchodu.

Pecky, které byly osemením těsně obaleny, ponechají se s počátku též asi 3 dny na slunci, ale potom se odnesou do zvláštních sušíren a suší se tam nad kouřem, pokud v nich semena nezačnou chřestiti. Konečně se tvrdé jejich skořápky dřevěnými kladivy opatrně roztlukou a usušená jádra - muškátové oříšky - se z nich vyberou.

Aby muškátové oříšky netrpěly hmyzem a plísní, jest v některých zemích zvykem, ponořovati je na krátkou dobu do vápenné kaše; potom se osuší a pak teprve ukládají se do beden neb do soudků k obchodní dopravě.

Nejlepší zboží přichází do obchodu z ostrovů Bandských a z Javy, nejšpatnější z Ameriky.

Muškátových oříškův a muškátového květu užívá se netoliko jako koření v kuchyních a jako přísad v cukrárnách, nýbrž upotřebuje se jich i v lékárnách, kde z nich jednak připravují prášek doporučovaný proti slabosti žaludku, jednak z nich destillací vytahují vonnou silici (oleum myristicae aethereum), kterou pak přidávají do některých tinktur. Silice této obsahuje muškátový květ asi 17%, muškátové oříšky asi 8%· Chovajíc v sobě druh kafru, zvaný myristicin, silice muškátová jest příčinou, že muškátové oříšky a muškátový květ mají palčivě kořennou chuť a silné osobité aroma a že působí blahodárně na ústrojí zažívací.

Vedle zmíněné silice, škrobu a bílkovin obsahují muškátové oříšky 25-35% tučného oleje, který v sobě chová kyselinu myristovou a byv vylisován ztuhne v žlutočervenavou, lojovitou, kořenně zavánějící hmotu - muškátové máslo (butyrum myristicae, oleum myristicae expressum, oleum nucistae). Poněvadž muškátového másla upotřebují v parfumeriích do pomád a toiletních mýdel a v lékárnách do mastí, vede se s ním obchod.

Výroba muškátového másla děje se takto: Muškátové oříšky se rozemelou na moučku, která se dá do lněného pytlíku a několik hodin se v horku dusí, načež se vloží do lisu, jenž z ní vytlačí všechen tučný olej. V kovových nádobách nechá se pak tento olej vychladnouti, čímž ztuhne, jak už nahoře bylo pověděno, v lojovitou hmotu žlutočervenavé barvy. Poněvadž při lisování odchází z rozemleté moučky muškátové s tučným olejem také muškátová silice, vyznačuje se máslo muškátové příjemnou chutí a osobitou vůní.

Na ostrovech Bandských lisují muškátové máslo pouze z oříšků drobných, v obchodě málo hledaných, jakož i z oříšků různě poškozených nebo nakažených hmyzem.

V Evropě vyrobí se nejvíce muškátového másla v Hollandsku, odkudž přichází do obchodu nejčastěji v kostkách zabalených do papíru. 

Z jiných druhů rodu macizně zasluhují zmínky:

a) Macizeň stříbrná neboli papuánská (Myristica argentea Lam.), která jest domovem v západní části Nové Quinei, tvoříc tam samorostlé háje. Oříšky tohoto druhu jsou oproti pravým oříškům muškátovým mnohem větší, ale méně cenné, poněvadž nemají tak příjemné chuti a slaběji voní. Totéž platí i o „papuanském macizu“.

b) Macizeň malabarská (Myristica malabarica Lam.), rostoucí na západním pobřeží Přední Indie, dává maciz až 6 cm dlouhý, špinavě červenohnědý, bez vůně i bez chuti; ačkoli jest tento maciz téměř bezcenný, přichází přece pod jménem „m. bombayského“ do obchodu.

c) Macizeň otoba⁵ (Myr. otoba Humb.) - jest domovem v tropické Americe, zejména v Kolumbii. Z oříšků jejích lisují tuk otobový neboli muškátové máslo americké, jehož v Americe se užívá jako masti v lékařství a ve skotoléčitelství.

d) Macizeň lékařská (Myr. officinalis Mart ), rostoucí v Brasilii, dává oříšky, z nichž se tlačí tučný olej zvaný bikuhiba, jehož v Americe upotřebují ku podobným účelům jako muškátového másla.

e) Ze semen macizně lojonosné (Myristica sebifera Lam., Virola⁶ sebifera Aublet), rostoucí v Guayaně a na ostrovech Západní Indie, vyvářejí lojovitý tuk virolový, jehož používají v Americe od starodávna ke svícení. V novější době dováží se tento tuk také do Evropy, zejména do Francie a do Anglie, kde ho přidávají do mýdel a vyrábějí z něho svíčky. Svíčky z tuku virolového vyznačují se tím, že hoříce vydávají příjemnou vůni.

Nemáte oprávnění psát komentáře.