Tabák¹ (Nicotiana) pěstuje se hlavně ve dvou druzích: jakožto tabák virginský a jakožto tabák selský. 

a) Tabák virginský (Nicotiana² tabacum L.) vyhání z jednoletého kořene přímou, oblou, až 2 m vysokou lodyhu, která jest porostlá střídavými listy a na vrcholku se rozvětvuje v latu úhledných květů.

Všech listů na jedné rostlině bývá 8-20. Spodní jsou podlouhle elliptičné nebo vejčitě kopinaté, v krátký řapík súžené, 3-6 dm dlouhé a 10-16 cm široké; listy výše postavené jsou přisedlé a čím výše na lodyze užší, až přecházejí pod květenstvím v úzké listeny. Povrch všech listů jakož i povrch lodyhy jsou porostlé krátkými, žláznatými chloupky, v kteréžto vlastnosti podobá se rostlina tabáková známému blínu (Hyoscyamus niger L.), s nímž náleží do společné čeledi rostlin lilkovitých (Solanaceae).

Sličné květy mají zvonkovitý, pětiklaný kalich, nálevkovitou, 5cípou, 4-5 cm dlouhou, nejčastěji nachovou korunu, 5 volných, do koruny vrostlých tyčinek a svrchní, vejčitý semeník sužující se v jednoduchou, tenkou čnělku, která se zakončuje paličkovitou bliznou.

Plody jsou vejčité, dvoupouzdré, mnohosemenné tobolky objaté vytrvalým kalichem a poltící se posléze ve dvě chlopně.

b) Tabák selský (Nicotiana rustica L.) liší se od tabáku virginského hlavně tím, že jest nižší, dorůstaje výšky jen asi 1 m, že má tupě vejčité listy namnoze dloužeji řapíkaté a že vytváří květy menší, o korunách baňkovitých, zelenavě žlutých. 

Oba druhy tabáku jsou původu amerického. Z Ameriky rozšířila se však kultura jejich do všech dílů světa, kde to připouštěly příznivé poměry půdy a podnebí. Netřeba snad ani připomínati, že mnoholetým pěstěním vznikla celá řada odrůd.

Nejlépe daří se tabákům v půdách lehkých a písečnatých, zvláště obsahují-li látky draselnaté. Průměrné roční teploty vyžadují asi takové jako vinná réva. Možno je tudíž pěstovati netoliko v pásmu horkém, nýbrž i v pásmu mírném, často dosti daleko na sever, v Evropě na př. ještě též v jižním Švédsku.

Způsob pěstování jest dle poměrů v každé zemi poněkud jiný; vždycky však vyžaduje mnoho práce a starostí. Mladé rostlinky, vypěstěné ze semen v dobře vyhnojeném a zdělaném semeništi, vyrypou se za pošmourného dne žlábkovitě prohnutým rýčem i s hlínou ze země a zasadí se do pravidelných řad na pole tabákové ve vzdálenostech 6-8 dm. Aby mohly ke kořenům rostlin tabákových dobře pronikati vzduch a voda, musí se půda mezi nimi často kypřiti, při čemž se zároveň vytrhává všechen plevel a ničí se různí škůdcové, o které není u rostlin tabákových, ač jsou jedovaté, nikterak nouze. Když rostliny tabákové trochu povyrostly, nutno spodní listy olamovati, a jakmile se začnou na vrcholku lodyhy objevovati poupata, musí květenství všech rostlin, kromě oněch, jež ponechány jsou na semeno, býti seřezána, aby listy mohly se lépe vyvinouti. Také úžlabní pupeny a z nich vyrůstající větévky jakož i kořenové odnože třeba pilně ničiti, poněvadž by rostlinu ve vzrůstu seslabovaly. Nejlépe jest, ponechá-ii se na rostlině pouze 8-10 listů prostředních, neboť v tomto případě mohou se listy velice dobře vyvinouti a dávají pak nejlepší tabák.

Sklizeň nastává, když listy, dosud ještě zelené a vzpřímené, počnou blednouti a dostávati žluté skvrny, při čemž zároveň jaksi ochabují, kloníce se více méně k zemi. V té době se rostliny až u samé země uříznou, lodyhy jejich se nad spodem na podél rozpoltí, zavěsí se obráceny vrcholkem dolů na vodorovně položené tyče a na nich se odvezou ihned do sušírny. Jak vypadá vůz, na němž se tyče rostlinami tabákovými obtěžkané odvážejí, znázorňuje obr. 183. 

V některých zemích nesklízejí tabákové rostliny celé, nýbrž olamují s nich jen listy, a to obyčejně na několikrát, tím postupem jak „dozrávají“. Olámané listy navlékají pak velikou jehlou na motouzy, nebo je napichují na tenké hůlky, jak to znázorňuje obr. 184.

Sklízené rostliny, po případě sklízené listy, musí se ihned odvézti s pole pod střechu a musí se zvolna sušiti ve stínu, nikoli na slunci, poněvadž na slunci by se z nich vypařovaly etherické vonné oleje, jež v buňkách jejich jsou obsaženy, čímž by jakost tabáku velice utrpěla. Jsou-li však listy sušeny ve stínu, podrží aromatické silice i tehdy, když dokonale uschly, a tabák nabývá jimi oné zvláštní vůně, která zejména pro dražší doutníky jest tak význačnou. V Evropě suší se sklízené rostliny tabákové v dřevěných kolnách nebo v dokonalejších zděných sušírnách, které jsou opatřeny regulacemi tahu; v obou případech jsou tyto sušírny ovšem bez topení. V Americe však zařizují v novější době pěstitelé tabáku zděné sušírny, jež se mohou spodním vedením uměle vytápěti. Tyto sušírny mají tu výhodu, že sušení rychle pokračuje a že na ně nemá vlivu počasí, jak tomu jest u sušíren bez topení.

Jsouce rozvěšeny na latích nebo na háčcích v takových vzdálenostech od sebe, aby se k nim mohl ze všech stran dobře dostati vzduch, listy tabákové v sušírně zvadnou, zhnědnou a uschnou do té míry, že se z nich přestane vypařovati voda; při tom však nesmí býti listy „přesušeny“, poněvadž by se drtily a nedaly by se sbalovati.Mýlil by se, kdo by myslil, že ze sušírny dopravují se listy tabákové přímo do tabákových továren. Nežli se tak stane, podrobují se listy dříve zvláštnímu kvašení - fermentaci, jež má za následek, že nikotin v čerstvých listech obsažený, jakož i nepříjemný, někdy až omamující zápach, jejž čerstvé listy ze sebe vydávají, z větší části se vytratí.

Fermentace listů tabákových provádí se namnoze takto: Listy v sušírně usušené se nejprve dle jakosti roztřídí, načež se z nich nadělají malé otypečky, tím že se jich vždy 8-12, po případě 20-25 na jednom konci sváže lýčím nebo slámou, jak to znázorňuje obr. 186. Někdy třeba, zvláště z větších listů, dříve ještě nežli se svážou, vytrhnouti prostřední hlavní žílu, poněvadž v sušírně tak dokonale jako ostatní jemnější část listu nevyschla a mohla by při dopravě později způsobiti plíseň. Zpravidla však vytrhávají se prostřední žíly z listů až v tabákových továrnách. Otypečky z listů tabákových navázané se odnesou do tmavé, uzavřené místnosti, která nesmí býti ani příliš suchá ani příliš vlhká, a tam se složí na suché slámě do silně stlačené, asi 1 m vysoké vrstvy , jež se pak přikryje nějakou pokrývkou a obtěžká fošnami, po případ i kamením. V několika dnech počne se ve vrstvě vyvinovati teplo, listy tabákové se mírně zapaří a vznikne ono kvašení, kterým chuť a aroma tabáku, jak už nahoře uvedeno, znamenitě získají.

Rozumí se samo, že i v době fermentace musí hospodář býti vždy na stráži, že se musí téměř denně přesvědčovati, zda-li vyvinující se teplo jest přiměřené; jakmile zpozoruje, že se vyvinuje ve vrstvě tabákové tepla více nežli jest ho k fermentaci třeba, musí ihned pokrývku sundati, po případě celou vrstvu znova přeložiti.

Po fermentaci se listy znova osuší a pak se již natlačují do beden nebo do sudů nebo do plátěných pytlů, v nichž dopravují se do tabákových továren, aby je tam zpracovali na doutníky, po případě na kuřlavý nebo na šňupavý tabák.

Jak se to děje, o tom budiž pomlčeno, jelikož to nespadá v obor této knihy. Ale už z toho, co bylo o pěstování, sklizni, sušení a fermentaci tabáku pověděno, jest patrno, jak mnoho lidských rukou musí pracovati, nežli zhotoví doutník, který za půl hodiny obrátíme v popel ...

Že kouření, šňupání, po případě i žvýkání suchých listů tabákových tak velice se rozšířilo, o to má hlavní zásluhu prudký jed nikotin (C₁₀H₁₄0₂), jehož obsahují čerstvé listy 3-8 procent. Jsa vázán v čerstvých listech na kyselinu jablečnou a citronovou a dodávaje jim omamujícího zápachu a hořké chuti, nikotin fermentací z listů velikou měrou vymizí, tak že ho v kuřlavém tabáku zbude pouze nepatrná část, v tabáku havanském na př. 0.6-1.8%· Ale i tato kvantita stačí, aby kuřák byl příjemně omamován a aby si na kouření zvykl, že mu pak stěží může odvyknouti. Zdravým, dospělým lidem mírné kouření neškodí, ale také ovšem ničím neprospívá. Lidé nedospělí a lidé slabšího zdraví mají se však kouření varovati, poněvadž rozrušuje nervy, způsobuje tlukot srdce a má v zápětí ochablost žaludku i jiné choroby.

Z ostatních látek, jež sušené listy tabákové vedle nikotinu obsahují, zasluhuje zmínky nikotianin neboli tabákový kafr (C₂₃H₃₂N₂0₃), jenž dodává s některými etherickými oleji tabákovému kouři příjemné vůně.

Spálené listy tabákové zanechávají 25-30% popele, který jest tím bělejší, čím lepší kvality byl tabák. Značné procento popele svědčí o tom, že rostliny tabákové půdu velice vyčerpávají a že se jim tudíž musí dobře hnojiti.

Jakost tabáku jest odvislá netoliko od povahy půdy, podnebí a povětrnosti, nýbrž i od způsobu, jakým tabák byl pěstován, klízen a sušen. Při pěstování a sklízni platí všeobecné pravidlo, že rostliny tabákové dávají tím lepší tabák, čím více nalézají v půdě draslíku, čím řidčeji jsou na poli nasázeny, čím více spodních listů se jim odnímá, čím hlouběji před rozvitím květů se jim seřízne vrcholek a čím později se listy sklízejí. Nejlepší tabák dává asi 5-6 listů prostředních; listy hořejší skýtají už tabák špatnější a listy nejspodnější, umazané obyčejně pískem a hlínou, dávají tabák nejšpatnější.

Jak už nahoře pověděno, pěstuje se tabák ve všech dílech světa. Nejvíce se ho ovšem vypěstuje v sev.-amer. Spoj. Státech, které stojí v tom ohledu oproti všem zemím ostatním daleko v popředí, pak v Mexiku, v Brasilii a na ostrovech Antillských, kde se rodí ze všech zemí tabák nejlepší. Zejména ostrovy Kuba - obzvláště západní jeho část, zvaná Vuelta abajo, s okolím města Havany - pak Puertorico a Haiti těší se v té příčině pověsti světové. V Asii pěstují tabák u větší míře v Japonsku, v Přední Indii a na ostrovech Sundských. Zmínky zasluhuje, že tabák selský daří se v Sýrii tak znamenitě, jako nikde jinde, nevyjímajíc ani jeho vlast americkou.

V Evropě pěstují tabák nejvíce v našem mocnářství a to na předním místě v Uhrách - zvláště v okolí Aradu, Debreczinu a Pětikostelí - pak v jižním Tyrolsku, v Dalmacii a ve východní Haliči. Po naší říši následují co do výroby tabáku Německo (zvláště země Falcské a Elsassy), Rusko, Francie, Turecko a ostatní jižní státy. Z jihoevropských tabáků jsou zvláště oblíbeny tabák macedonský, bosenský a hercegovinský, jichž upotřebuje se nejvíce k výrobě cigaret.

Za posledních let vytěžilo se v celé Evropě ročně as 2 milliony metr. centů tabáku, což jest asi pátý díl veškeré tabákové výroby na zemi; odhadujeť se výroba tabáku na veškeré zemi ročně na 1000 millionů kg. Celková roční výroba tabáku v říši Rakousko-Uherské obnáší asi 600.000 metr. centů. Valná většina z této výroby spotřebuje se doma, jen malá část vyveze se za hranice buď jako surovina, nebo jako hotový tabák kuřlavý, jako doutníky a jako cigarety. Za to dováží se do rakousko-uherských továren tabákových -jichž jest v celé říši nyní už 51 - surové zboží tabákové hlavně z Turecka, Brasilie, Kuby a Spojených Států.

Až do roku 1842. vyráběl se v naší říši pouze tabák kuřlavý; doutníky se dovážely z ciziny. V roce uvedeném zavedena však i u nás výroba doutníkův a roku 1865. zavedena i vlastní výroba cigaret.

Z rakousko-uherských doutníků těší se nejen u nás, nýbrž i za hranicemi nejlepší pověsti viržinky, jež zhotovují z těžkého tabáku amerického a opatřují na předním konci pšeničným stéblem. Slámka, která jest do viržinka zastrčena, pochází z kavylu přepevného (Stipa tenacissima L.), o němž jest více pověděno v odd. X.

Po příkladě Francie, Španěl, Portugalska a Rumunska jsou i v našem mocnářství výroba a prodej tabáku státním monopolem, který vynáší našemu státu ročně ohromnou sumu, okrouhle asi 140 millionů korun. A není divu: vždyť na jednoho obyvatele naší říše připadá ročně spotřebovaného tabáku 1.7 kg. Tolik tabáku nevykouří se, vyjímajíc jediné Nizozemí, v žádném evropském státě. Ve Francii na př. připadá na jednoho obyvatele pouze 90 dkg, v Itálii 60 dkg, v Rusku 56 dkg ročně spotřebovaného tabáku.

Na konec něco z historie tabáku a jeho požívání: Jako tabák sám tak i kouření, šňupání a žvýkání tabáku jest původu amerického. V době, kdy Evropané objevili Ameriku, byly tam svrchu uvedené způsoby požívání tabáku již velice rozšířeny. Z okolnosti pak, že ve hrobech Azteků mexických nalezeny byly dýmky, dlužno souditi, že kouření bylo v Americe Střední zvykem už v dobách pradávných.

V prvních dobách spokojovali se dávnověcí kuřáci američtí se suchými listy tabákových rostlin planě rostoucích. Záhy však počali rostlinu tabákovou též pěstovati na polích jako hospodářskou plodinu; v Mexiku na př. pěstovali tabák selský už dávno před tím, nežli tam vkročili Evropané.

Co týká se pěstování tabáku v Evropě, vypravuje se, že už průvodce samého Krištofa Kolumba, kněz Romano Pane, znal rostlinu tabákovou a že zaslal r. 1518. semena její císaři Karlu V. První však, kdo počal v Evropě tabák pěstovati, byl Jean Nicot, francouzský vyslanec v Lissaboně, jenž, dostav r. 1560. semena tabáková od svého přítele z Ameriky, vypěstoval první rostliny tabákové ve své zahrádce. Brzy po té zaslal Nicot semena tabáková i s návodem, jak dlužno tabák pěstovati, do Francie a odtud šířilo se potom pěstování této byliny po veškeré Evropě.

S počátku pěstovali v Evropě tabák jenom k účelům lékařským, tudíž v míře celkem nepatrné. Když však počali tabák i v Evropě kouřiti a šňupati, naučivše se tomu nejprve od námořníků, kteří konali cesty do Ameriky, vzmáhala se i v našem světa díle kultura rostlin tabákových. První, kdož tabák pěstovali ve velkém jako rostlinu hospodářskou a to už v prvé polovici století 17., byli rolníci Nizozemští.

Do našich zemí rozšířilo se kouření a šňupání tabáku hlavně za války třicetileté (1618-1648) přičiněním nizozemského a španělského vojska, a záhy tak velice se rozmohlo, že stavové čeští po příkladě stavův a vlád jiných zemí vydali naň r. 1652. zápověd. Nic však nepomohly rozmanité tresty a pokuty světské i církevní, jimiž stíháni byli kuřáci; kouření vcházelo čím dále tím více do mody, až stalo se všedním zvykem po veškeré Evropě.

Od které doby znali rostlinu tabákovou naši předkové, možno domysliti se ze zpráv, jež uvádí Mathioli ve svém Herbáři, vydaném po česku r. 1596. Pravíť tam na str. 386.: „Tato cizí bylina nyní i u nás v zahradách jest velmi obyčejná a před nedávnými lety nejprve z Frankreichu k nám se dostala“. Ze zprávy té zároveň patrno, že se u nás tehdy pěstoval tabák všeobecně, nikoli ovšem ve velkém, jako plodina továrnická, nýbrž v malém, jako rostlina léčivá. Vypravujeť o léčivosti tabáku Mathioli mezi jiným na př. toto: „Saft nebo šťáva této byliny jako syrup přirostrojena, dobrá jest proti zastaralému kašli, proti tísni prsou a podobným nemocem ... Tohoto saftu dává se dětem, však nemnoho, proti škrkavkám a červům ... Tato bylina zevnitř užívaná má předivné moci: Nebo teplou přikládají na hlavu i na žaludek bolavý od studených flusů; avšak při tom i tu vlastnost má, že na lidi sen vodí a ospalé činí. Nadělajíce z této byliny pillulí, kladou na zub bolavý. Item voda z tabáku jest zdravá proti bolení zubův a hnilosti jejich ....“

Že koncem 16. století u nás kouření tabáku ještě nebylo rozšířeno, ale už přece známo, plyne z další zmínky, kterou Mathioli o tabáku ve svém Herbáři činí: „Indiánští obyvatelé podkuřují se listím této byliny a tím dýmem, přijímajíce jej v sebe, občerstvují se, ustavše po velikých a těžkých pracech. Z toho nejprve bývají trochu veselí, potom lehýčce zesnou. A protož ne všickni a zvláště zahálčiví lidé užívati ho mají: neb jsem to sám viděl, že jim více škodil než prospěl . . .“---

Poz. Někteří divocí kmenové v Jižní Americe šňupají místo tabáku ňopo, t. j. prášek připravovaný z lusků jistého druhu akacie (Acacia niopo). Jsouc šnupavým prostředkem velice silným, ňopo přivádí šňupáka, požívá-li ho u větší míře, až v šílenství. U nezvyklého Evropana způsobuje malý šňupeček ňopa bolestné kýchání a hrozné bolení hlavy.

Nemáte oprávnění psát komentáře.