Povijnice jedlá neboli batata1 (Ipomoea2 batatas Lam., Batatas edulis3 Chois) vyhání z výběžkatého kořene plazivé, kořenující, 1-3 m dlouhé, mléčnaté lodyhy se střídavými, dlouze řapíkatými, na spodu více méně srdčitě vykrojenými, 10-15 cm dlouhými listy, které jsou nejčastěji mělce rozděleny ve tři, řidčeji v pět laloků. Jsou však také odrůdy, které mají listy nedělené.
Z paždí listů vyrůstají dlouze stopkaté, chudé vrcholíčky sličných květů, které jsou podobného složení jako květy našich svlačců (Convolvulus), s nimiž batata náleží do společné čeledi rostlin svlačcovitých (Convolvulaceae). Mají totiž hluboce 5dílný kalich, nálevkovitou, až 5 cm dlouhou korunu - jež jest nejčastěji uvnitř nachově červená, vně bílá s podélnými červenými pruhy, někdy celá nachová nebo celá bílá - 5 tyčinek ke koruně přirostlých, z koruny nevyčnívajících a dvoupouzdrý semeník sužující se v jednoduchou dlouhou čnělku, která se zakončuje paličkovitou bliznou. Posledním znakem liší se povijnice od svlačce, jenž má blizny dvouklané.
Plody jsou chudosemenné tobolky otvírající se chlopněmi.
Ačkoli povijnice jedlá planě nikde více se nevyskytuje, přece se má za to, že původní vlast její jest tropická Amerika Střední a Jižní, kde ji pěstovali v několika odrůdách už dávno před tím, nežli se tam dostali Evropané. Hlízy batatové byly přiveženy do Evropy samým objevitelem Ameriky, Krištofem Kolumbem, tudíž skoro o 100 let dříve nežli brambory. Z Ameriky rozšířila se kultura batat i do jiných teplých zemí, zejména do Afriky, Číny a Japonska4. Také v jižní Evropě, na př. na ostrovech Jonských, ve Španělích a v jižní Francii, bataty místy pěstují.
Způsob pěstování shoduje se celkem s pěstováním bramborů. Hlízy buď celé nebo rozkrájené na kusy zahrabou se do mělkých důlků nebo do brázd a rostliny z nich vyrůstající se okopávají a čistí od plevele. Když hlízy dozrají, nať se sežne, načež se hlízy vykopávají nebo vyorávají; poslední práce díti se musí jen za počasí suchého, poněvadž by hlízy jinak brzy hnily.
Ostatně nelze hlízy batatové v tropech ani tenkráte dlouho udržeti, když byly sklízeny za sucha. Proto bývá v některých krajinách zvykem, že rostliny se opatrně podhrabávají, aby se kořenům neuškodilo, a odebírají se jim jen hlízy největší, ostatní se nechají na dobu pozdější, až více dorostou. Při opatrném zacházení s rostlinou možno tímto způsobem odebírati rostlině hlízy po 2-3 léta, zvláště má-li půdu dobře připravenu a vyhnojenu.
Hlízy batatové, zkrátka bataty nebo camoty, jinak také sladké nebo indické zemáky zvané, jsou ztloustlé poboční kořeny tvaru nejčastěji vřetenovitého, barvy na povrchu bílé nebo nachové, řidčeji žluté, uvnitř vždy bílé; obyčejně dorůstají velikosti našich zemáků, ale u některých odrůd jsou mnohem větší, dosahujíce váhy až několika kg. Poněvadž obsahují vedle škrobu vždy také několik procent cukru, jsou bataty nejen výživné a snadno stravitelné, nýbrž i příjemně sladké chuti, asi takové jakou mají jedlé kaštany.
V Jižní Americe, v Japonsku a ještě v některých jiných horkých zemích jsou bataty denní potravou chudého lidu, jenž je pojídá nejčastěji pečené v popeli, vařené ve vodě a rozmanitě upravené. V Záp. Indii z nich připravují kvašením opojný nápoj zvaný mobby nebo marmoda. V novější době z nich vyrábějí též jemnou škrobovou moučku, kterouž prodávají za brasilský arrow-root.
Mladé listy upravují se v kuchyních jako špenát. Starší natí jakož i hlizami krmí se dobře dobytek, zvláště vepři. Pro dobytek pěstují se hlavně takové odrůdy, které dávají hlízy značně veliké, ale nechutné, jimž se říká ignamy.
Patrno, že povijnice jedlá jest plodina velice užitečná, proto konány pokusy pěstovati ji i v teplejších polohách střední Evropy. Pěstování však se neosvědčilo hlavně proto, že rostliny v našem podnebí dávají malý výnos a vytvářejí hlízy málo škrobnaté.
Pozn. S povijnicí jedlou jest blízko spřízněna povij. nachová (Ip. purpurea L.), kterou pro krásné, veliké květy rozmanitých barev u nás často pěstují v selských zahrádkách a na pokrytí besídek obyčejně pod jménem zahradního svlačce.
O povijnici horní (Ipom. purga Schlecht.) viz mezi rostlinami lékárnickými (odd. V. a).
1Tak nazývají tuto bylinu i její hlízy na ostrově Haiti.
2Slož. z řec. červ+ podobný, vzhledem k tenkým lodyhám, které „se plazí po zemi jako červi".
3Lat. edulis = jedlý.
4V Kořenského díle „Cesty po světě" čteme: Hlízy povijnice jsou mezi zelinářským zbožím Japonců nejhojnější. Japonci si na zasládlé ty hlízy velice zvykli, nazývajíce je satsuma imo t. j. sladké brambory.
