Viktorie královská (Victoria regia Lindl.) vyhání z mohutného oddenku, jímž vězí v bahně, obrovské listy o silných, dlouhých řapících a okrouhlých, 1-2 m v průměru širokých čepelích. Plovouce na vodě a majíce okraj kolkolem ohnutý asi 8 cm nahoru, čepele tyto podobají se mělkým, velikým misám. Ostatně jsou čepele listové - na svrchní straně světle zelené, na spodní straně nachové - prostoupeny silnými, paprskovitě se rozbíhajícími žilami, které jim dodávají takové pevnosti, že unesou malé děcko, aniž se potopí.
Květy spočívají na silných, osténkatých, dlouhých stopkách, které vyrůstají tak jako listy přímo z oddenku a prodlužují se tou měrou, že rozvíjející se květ vyčnívá nad povrch vody. Když se květ úplně rozvil, připomíná květ našeho leknínu, ale ovšem květ obrovských rozměrů, mající 3-4 dm v průměru. Neníť také jiné rostliny vodní, která by měla větší květy nežli viktorie.
Složení květů shoduje se celkem s květy našich leknínův a stulíků, s nimiž viktorie náleží do společné čeledi, až na to, že semeník jest dokonale spodní. Ostatně mají květy viktorie 4dílný, opadavý kalich, mnohoplátečnou korunu, jejíž plátky čím dále dovnitř jsou menší, a mnoho tyčinek o lupenitě rozšířených nitkách a vehnutých prašnících.
Rozvíjejíce se v hodinách večerních, květy vydechují libou vůni a mají korunní plátky bílé. K ránu se koruny zavrou a rozevrou se znova až zase na večer, ale už nikoli v barvě bílé, nýbrž v barvě červené. Nádhera jejich však netrvá déle nežli jedinou noc, neboť příštího rána uzavrou se navždy a stáhnou se pod vodu.
Byla-li blizna květu opylena, vyvine se z něho pod vodou dužnatý plod, veliký jako pěst až dětská hlava, který obsahuje v četných přehrádkách černá semena zvíci kukuřičných zrn.
Viktorie královská roste v Jižní Americe v tichých, mělkých zátokách Maraňonu a Orinoka, jakož i jejich přítoků; místy pokrývají veliké její listy povrch vod v rozlohách i několika čtverečných kilometrů.
Z Evropanů objevil Viktorii r. 1801. v řece Mamoré (přítoku Maraňonu v Bolivii) Tadeáš Haenke, rodilý v Chřibské v Čechách. První ji však popsal (r. 1832) německý cestovatel Pöppig, jenž jí zároveň dal jméno vzaté z řecké mythologie: Euryale amazonica. Pěkné toto pojmenování, jež by bylo rostlině zcela dobře slušelo, bylo však záhy zatlačeno nynějším jejím jménem, kterýmž ji pokřtil ku poctě anglické královny Viktorie botanik John Lindley. Domorodci ovšem setrvali při domácím jejím jméně irupé.
V Evropě možno spatřiti tuto pamětihodnou rostlinu při větších botanických zahradách ve velikých nádržkách umístěných v teplých sklenících. Při tom je zajímavo, že ji nutno ve sklenících každého roku znova vypěstiti ze semene, ačkoli jest ve volné přírodě rostlinou vytrvalou.
Na konec dlužno zmíniti se též o užitku Viktorie. Skýtáť v některých územích poříčí Maraňonského domorodcům důležitou potravinu svými semeny, jimž v Jižní Americe říkají zpravidla vodní kukuřice (mais de l'aqua).
