Viscum album - jmelí bílé
Slovensky: Imelo biele
Čeleď: Santalaceae - santálovité
POPIS:
Vytrvalý, stálezelený, parazitický, dvoudomý keřík dosahující v průměru až okolo 1 m. Namísto kořenů jsou vyvinuty savé orgány (haustorie), kterými rostlina prorůstá kůrou hostitele a napojuje se na jeho cévní systém. Kmínek je krátký, pravidelně se vidličnatě větvící. Listy vstřícné, křižmostojné nebo po 3 až 4 v přeslenu, přisedlé, kožovité, kopisťovité, obkopinaté nebo obvejčité, tupé, na bázi klínovitě zúžené, neopadavé. Květy samčí a samičí na různých rostlinách, vyrůstají po 2 až 5 v paždí listenů, drobné, přisedlé, 4četné, žlutozelené, samčí intenzivně vonící. Plodem je bílá nebo nažloutlá bobule, velmi lepkavá. Kvete v III až V.
Jsou rozlišeny tři podruhy jmelí, jimiž jsou:
- Jmelí bílé pravé (Viscum album subsp. album), které roste na dvouděložných dřevinách (např. lípa, topol, jabloň, akát, javor, jeřáb, vrba, bříza, meruňka, hloh, dub aj.).
- Jmelí bílé borovicové (Viscum album subsp. austriacum), které roste na borovici a smrku ztepilém.
- Jmelí bílé jedlové (Viscum album subsp. abietis), které roste na jedli bělokoré.
Jmelí sice odebírá hostitelské rostlině roztok minerálních látek, ale svého hostitele obvykle vážněji nepoškozuje. Na druhou stranu pravděpodobně jmelí svému hostiteli předává část svých asimilátů, které jej chrání proti některým živočišným či houbovým škůdcům.
Semena jmelí jsou nejvíce šířena drozdovitými ptáky, přičemž ta semena, která prošla zažívacím traktem ptáka, vykazují výrazně vyšší klíčivost.
ROZŠÍŘENÍ:
V ČR lokálně roztroušeně až hojně, v některých územích však vzácně až zcela chybí (např. část středních a západních Čech nebo severozápad Moravy). Celkově roste v Evropě na severu po jih Skandinávie, na východě po Ural a Krym, na jihu po sever Španělska, ostrůvkovitě pak v mírném pásmu Asie, na severu Afriky.
LÉČITELSTVÍ:
Složení i množství účinných látek je do značné míry závislé na druhu hostitele a na době sběru. Obecně však jmelí obsahuje lektin, pryskyřice (např. viskotoxin, který je však ve větším množství toxický), alkaloidy, flavonoidy, cholin, acetylcholin, histamin, organické kyseliny, triterpeny, aminokyseliny, fenylové sloučeniny aj.
Sbírají se buď celé větvičky nebo lépe jen samotné listy (Folium et sipites visci albi), vždy však bez plodů. Droga se suší při teplotách do 45 °C. Za nejkvalitnější se považuje jmelí z jabloně, hlohu, dubu nebo borovice, používat by se naopak nemělo jmelí z topolu, které vykazuje vysokou toxicitu. Je-li droga užívána k léčbě krevního tlaku, pak by se měla sbírat v březnu nebo v listopadu či v prosinci, pro léčbu jiných chorob je sběr možný kdykoliv.
Jmelí snižuje krevní tlak (rozšiřuje vlásečnice), má sedativní vliv na srdeční činnost, působí močopudně, tlumí bolesti hlavy či pocity návalů krve do hlavy (zejména v klimaktériu), pomáhá při závratích, zastavuje krvácení, reguluje vylučování žluči a činnost slinivky, užívá se při hypertyreóze (zvýšené činnosti štítné žlázy), při křečových žilách nebo bércových vředech se doporučují koupele nohou, prospívá při léčbě nočního pomočování dospělých a při bílém výtoku, pomáhá i při některých formách senné rýmy (v tomto případě se přidávají k pitné kůře výplachy nosu mírně osoleným macerátem z jmelí nebo se šňupe usušená droga), jako podpůrného prostředku se jej užívá při léčbě rakoviny. Vzhledem k tomu, že některé účinné látky obsažené v jmelí se varem rozkládají, podává se droga nejčastěji ve formě macerátu (jmelí se v množství asi 8 g na 1/2 l vody luhuje ve studené vodě nejméně 4 hodiny, podává se pak 2x až 3x denně) nebo tinktury (20 až 40 kapek, 2x až 3x denně) nebo se užívá jemně pomletá usušená droga v jednotlivé dávce do 1 g, denně pak max. 5 g.
DALŠÍ UŽITÍ:
V některých zemích se ze jmelí vyrábí silně lepivá pryskyřice, jež je nabízena např. pod názvy Viscinum nebo Viscin a která se dříve mimo jiné užívala k přípravě lepu na chytání ptáků.
MYSTIKA A SYMBOLIKA:
Staří Keltové považovali jmelí za rostlinu obdařenou kouzelnou mocí, rituálně ji užívali např. k vyhánění démonů. Vyobrazení lístků či větévek jmelí se také často objevuje na nejrůznějších keltských předmětech. Zvyk zavěšovat o Vánocích jmelí jako symbol štěstí vznikl zřejmě ve Velké Británii a k nám se rozšířil na počátku 20. století. Obdobně ve výtvarném umění větévky jmelí symbolizují štěstí.
