Pulsatilla vulgaris - koniklec německý (koniklec obecný)
Syn.: Anemone pulsatilla
Slovensky: Poniklec obyčajný
Čeleď: Ranunculaceae - pryskyřníkovité
POPIS:
Vytrvalá bylina dorůstající výšky 10 až 40 cm. Listy v přízemní růžici se vyvíjí již za květu, jsou takřka přitisklé k zemi, zpočátku chlupaté, později olysalé, dlouze řapíkaté, lichozpeřené, lístky peřenosečné. Květy jednotlivé, zdánlivě pravidelné, oboupohlavné, zprvu zvonkovité, později rozevřené, vzpřímené, za deště a chladu skloněné, fialové, zřídka bílé. Tyčinky četné, žluté, semeníky také četné, blizny fialové. Kvete v III až V, zřídka znovu na podzim.
STANOVIŠTĚ:
Suché louky, lesy (zejména bory), slunné stráně, světlé háje, kamenitá místa.
ROZŠÍŘENÍ:
V ČR v současnosti planě neroste, často je však pěstován na zahradách, odkud místy a přechodně zplaňuje. Původní rozšíření zahrnuje Anglii, Francii, Belgii, Holandsko, jižní Švédsko, Dánsko, Německo, severozápadní Polsko.
JEDY:
Rostlina obsahuje za čerstva glykosidický lakton ranunkulin, který je velmi labilní a rychle se enzymaticky štěpí na toxický protoanemonin a glukosu. Sušením se však protoanemonin rozkládá na inaktivní dimer anemonin a stává se tudíž téměř neúčinným. Protoanemonin působí místně silně dráždivě, na pokožce vyvolává záněty, při požití vyvolává zvracení a průjmy, po vstřebání působí tlumivě na centrální nervový systém, u dobytka se někdy po požití čerstvého koniklece objevuje krev v moči nebo žaludeční a střevní záněty.
LÉČITELSTVÍ:
Natě se v současnosti používá pouze v homeopatii při léčbě dny, revmatismu, mokvajících ekzémů nebo jako mírné narkotikum.
PĚSTOVÁNÍ:
Vedle základní odrůdy s fialovými květy, existují i odrůdy s květy bílými a červenými. Koniklec vyžaduje slunné umístění a půdu dobře propustnou, slabě alkalickou (vápnitou). Množí se v létě semeny, která se vysévají pod sklo.
SYMBOLIKA:
U starých Řeků platil květ koniklece za symbol ženských slz, neboť stejně jako slzy žen se najednou objevuje a stejně tak rychle zase mizí.
