Perčovník pravý neboli strom guttaperčový(Isonandra2 gutta Hook., Palaquium gutta Burck., Dichopsis gutta Benth.) jest strom 10-15 m vysoký, o silném kmeni a košaté koruně, jejíž větve nesou střídavé, podlouhle vejčité, v dlouhý řapík súžené, celokrajné, kožovité listy.

Perčovník pravý - Palaquium gutta

Drobné, stopkaté kvítky, vyrůstající dílem jednotlivě, dílem ve svazečkách přímo z větví, připomínají svým složením z květů našich rostlin nejvíce květy trávničky (Armeria vulgaris Willd.). Patříť perčovník k rostlinám zapotovitým (Sapotaceae), které jsou s rostlinami travnicovitými (Plumbagineae) blízko příbuzny. Jest pak složení květů perčovníka takové: zvonkovitý, hluboce šestiklaný kalich, kolovitá, šesticípá, bílá koruna, 12 tyčinek z koruny daleko vyniklých a svrchní, kulovatý, šestipouzdrý semeník s tenkou, jednoduchou čnělkou.

Plody jsou kulovaté bobule objaté na spodu vytrvalým kalichem a obsahující po 1-2 olejnatých semenech.

Kůra, dřevo i listy stromu guttaperčového jsou proniknuty mléčnatou šťávou, která z poraněných míst vytéká a na vzduchu tuhne v houbovitou hmotu, z níž se připravuje perčovina neboli guttaperča.

Perčovník rostl druhdy v bažinatých pralesích v Zadní Indii, zejména v okolí města Singapore. Bezohledným a nešetrným dobýváním guttaperči, po níž v druhé polovině předch. století byla stále větší poptávka, byl však v původní vlasti své téměř úplně vyhuben. Guttaperča, která se dováží dnešního času do Evropy, pochází skoro vesměs z několika jiných druhů perčovníku, jež rostou dílem planě, dílem se pěstují nejen v Zadní Indii, nýbrž i na některých ostrovech Sundských, zejména na Borneu a Sumatře.

Původně dobývali šťávy guttaperčové tím způsobem, že vzrostlý strom skáceli, kůru jeho kolkolem nařízli a šťávu z nářezů vytékající schytali do nádob. Nyní však zachází se se stromy šetrněji. Učiní se do kmene zářezy a když šťáva vyteče, rány se zamažou hlinou a strom se pak nechá po 4 léta na pokoji, aby se zotavil a mohla se pak z něho „čepovati" šťáva nová.

Nasbíraná šťáva tuhne záhy, zvláště je-li zahřívána, v houbovitou, porovitou hmotu, která se pak čistí, hněte a válcuje, až z ní je hmota jednolitá (bez porů). Do obchodu přichází surová guttaperča obyčejně v menších nebo větších hrudách.

V novější době dobývají guttaperči též z listů i jiných částí stromu guttaperčového, rozemílajíce je na prášek a ten pak vyvářejíce.

Guttaperča podobá se v mnohém kaučuku, od něhož se liší hlavně tím, že se dá snadno krájeti a že není tak pružná. Jako kaučuk dá se i guttaperča přimísením několika procent síry vulkanisovati, přimíšením většího množství síry hornisovati.

Nejvíce guttaperči spotřebuje se na obkládání podmořských telegrafních drátů (kabelů), k čemuž se zvláště dobře hodí, poněvadž jest špatným vodičem elektřiny a mořská voda jí nikterak neškodí. Mimo to se zhotovují z guttaperči roury, řemeny ke strojům, válce do tiskáren a nepromokavé střevíce, užívá se jí zhusta jako isolatoru elektřiny, otiskují se v ní předměty k účelům galvanoplastickým a robí se z ní podobné věci jako z kaučuku, s nímž se často směšuje, aby dosáhla větší pružnosti.

Do Evropy (do Anglie) počali guttaperču přivážeti roku 1844. Poprvé ji užil k účelům technickým Siemens na obložení podzemních telegrafních drátů. Od té doby spotřeba její stále stoupala, tak že dnes obnáší roční dovoz asi 60 tisíc metr. centů.

1Slovem gutta rozumějí Malajci ztvrdlou šťávu, slovem perča strom tuto šťávu poskytující.

2Slož. z řec. rovný + muž, prašní - vzhledem k tomu, že všecky tyčinky jsou stejně dlouhé.

Přidat komentář