mu nektaru. Aby navštěvoval hmyz dříve květy prašníkové a pak teprve, nesa již na těle pyl, květy pestíkové, jsou rostliny prašníkové nápadnější, anyť mají poněkud větší a žlutější listy jakož i trochu větší, silněji vonné květy.

Jmelí cizopasí na kmenech a větvích asi 50 stromů, dílem lupenatých, dílem jehličnatých. Nejlépe se mu daří na stromech, které mají měkkou, šťavnatou kůru a tenkou borku (svrchní, zkorkovatělou vrstvu kůry), jako jsou jedle, jabloň a topol; ze všech nejmilejší jest mu asi topol černý a trnovník (akát), na nichž roste nejbujněji. Za to na dubech vyskytuje se velice zřídka; na břízách, bucích a platanech nebylo ještě vůbec pozorováno.

O rozšiřování jeho pečují někteří ptáci, zejména bravníci (Turdus viscivorus), kteří lepkavé bobule s velikou zálibou požírají. Rozšiřují pak semena jeho po stromech trojím způsobem:

a) Vyvrhují je z vole s jinými nestravitelnými látkami.

b) Přilepují je na větve, otírajíce si zobák, po jehož stranách se jim při žrádle, jsouce obalena lepem, zachytila. Tento způsob vysvětluje, proč může jmelí vyrůstati i na spodních stranách větví, obrácených k zemi.

c) Nejvíce však rozšiřují ptáci semena jmelí trusem, což známo bylo už národům starověkým, jak souditi můžeme z průpovědí uváděných často ve spisech řeckých i latinských: "Κίχλα χέζει αύιή κακόν, turdus ipse sibi exitium cacat", „bravník (drozd) sám si záhubu výkalem trousí". Známo totiž, že jmelí obsahuje ve všech částech lepkavou šťávu, ze které se vaří ptačí lep. Roznáší-li bravník trusem svým nestrávená semena jmelí po stromech, přispívá k jeho rozšiřování a plete si sám na sebe metlu.

Že by však semeno musilo střevem ptačím dříve projiti, aby vyklíčilo, jak se dříve domnívali¹), není pravdivo. Pokusy bylo zjištěno, že semeno jmelí klíčí i tehdy zcela dobře, když střevem ptáka neprošlo.

Poněvadž v každém případě velice závisí na náhodě, zda-li semeno jmelí na příhodné místo se dostane, postaráno jest o existenci této cizopasné rostliny ještě jiným způsobem. Semena jsou totiž namnoze polyembryonická, neobsahujíce pouze jeden klíček, jak jest tomu u všech jiných našich rostlin, nýbrž namnoze 2—3 klíčky (obr. 8 b, c), tak že by z nich za příznivých okolností vzrůsti mohly 2 až 3 rostliny. Třebas ze všech klíčků jen jeden v rostlinku se vyvinul — ostatní prý sice vyklíčí, ale zahynou — přece dlužno polyembryonii považovati za nemalou výhodu pro existenci jmelí. Nesmí se totiž zapomenouti, že semeno bývá někdy na větev přilepeno v tak nešťastné poloze, že vyrůstající kořínek místo k větvi směřuje právě opáčně. Má-li semeno více klíčků, pak v tom případě ostatní kořínky jsou rozhodně v příznivějších polohách a snáze se jim podaří vniknouti do kůry. A tak možno říci, že semeno se třemi klíčky má pro existenci

1  Srovn. na př. Plinia: Historia naturalis XVI, 95 ... »Omnino autem satum nullo modo nascitur, nec nisi per alvum avium redditum, maxime palumbis et turdis; haec est natura, ut nisi maturatum in ventre avium non proveniat« etc.