Na této straně začíná článek o rostlině:
Vrba slezská - Salix sileciaca [= Vrba slezská - Salix silesiaca]
Vrba velkolistá - Salix grandifolia [= Vrba velkolistá - Salix appendiculata]

Jak již jméno naznačuje, jest v. babylonská domovem v záp. Asii, zejména v Persii, Arabii a Palestyně. U nás sázívá se pro okrasu v sadech a ještě častěji jako symbol hlubokého smutku na hřbitovech.

Až do nedávné doby byly všecky stromy pěstované ve střední Evropě pestíkové, pocházejíce z kříženic jediného stromu, jejž — dle Revue scientifique 1898 — vypěstoval anglický básník Alex. Pope († 1774)· Týž dostal prý darem ze Smyrny košík fíků, na němž pozoroval zelenou dosud větévku této vrby; zasadil ji do vlhké země a ona vyrostla po čase v stromek, jenž se stal později pramatkou všech smutkových vrb ve střední Evropě. V novější době dostaly se však do Evropy z Persie i vrby prašníkové.

Na hrobě Napoleonově na Sv. Heleně rostla vrba smutková s vlnitými listy, kterou nazvali v. Napoleonovou. Nyní přicházívá pod tímto jménem do obchodu zvláštní odrůda v. křehké (S. fragilis annularis, Lockenweide) a odrůda americké vrby černé (S. nigra pendula).

13. V. slezská (S. sileciaca Willd. —- obr. 174) jest statný keř s obloukovitými větvemi, podoben nejvíce v. popelavé. Má opak vejčité nebo podlouhle vejčité, krátce zašpičatělé, po kraji vlnovito-pilové, v mládí vlnaté, hnědočerveně žilkované, později lysé, na líci temnozelené, na rubu stejnobarevné nebo trochu nasivělé listy, na mladých prýtech s ledvinkovitými palisty, jež ovšem záhy opadávají. Válcovité jehnědy jsou krátce stopkaté; prašníkové rozvíjejí se před listy, pestíkové současně s listy; stopky posledních mívají 2—3 větší listy a později se poněkud prodlužují. Supiny jejich jsou dole zelenavé, na konci hnědočervené. Kvítky prašníkové (F) skládají se ze 2 tyčinek, jejichž prašníky i po vypylení jsou žlutavé, pestíkové (F₁) z dlouze stopkaté ho, namnoze lysého semeníku s kratičkou čnělkou. Chlopně zralých tobolek (f) se srpovitě ohýbají.

Roste na keřnatých stráních a při horských pastvinách v Krkonoších, horách Jizerských, Orličných, kladském Sněžníku, Jeseníku i Beskydách.

Kvete poměrně pozdě: až v máji a červnu.

14. V. velkolistá (S. grandifolia Ser. — obr. 175) shoduje se ve většině vlastností s druhem předcházejícím; má však podlouhle kopinaté až opak vejčité, ke spodu namnoze klínovitě súžené, vlnovito-pilovité až skoro celokrajné, v mládí i s mladými ratolestmi hedvábito-plstnaté, později na líci skoro lysé, tmavozelené, na rubu nasivělé, na vyniklých žilách třpytivě chlupaté listy značně veliké (až 13 cm dlouhé a 5 cm široké) a palisty srdčité, zdéli řapíků. O jehnědách, jejich šupinách, květech a zralých tobolkách platí vše, co pověděno bylo u v. slezské až na to, že semeníky (F₁) jsou plstnaté a stopky jejich ještě delší.