Na této straně začíná článek o rostlině:
Škarda štětinatá - Crepis setosa [= Škarda štětinkatá - Crepis setosa]
Jestřábník (rod) - Hieracium

13. Š. štětinatá (С. setosa Hall, fil., Barkhausia setosa DC. — obr. 558) vyhání z 1letého kořene přímou, větevnatou, až 3 dm vysokou, i s listy štětinatou nebo dosti lysou lodyhu. Podlouhlé listy jsou v dolní části rostliny protisečné, v hořejší části jen zubaté nebo i celokrajné a střelovitými oušky objímavé. Někdy bývají i dolejší listy pouze oddáleně, mělce zubaté. Drobné úbory, skládající vrcholíkovité květenství, stojí před rozvitím přímo; mají jemně pýřité listeny zákrovní (b) na kýlu i se stopkami úborů štětinaté a světle žluté květy s načernale zelenými čnělkami. Nažky (f) jsou protaženy v zobánek jako u š. mákolisté a smrduté, ale oproti oběma druhům těmto jsou všecky asi stejně dlouze zobanité a mnohem kratší zákrovu, tak že chmýr vyčnívá ze zákrovu jen nepatrně.

Jsouc domovem v jižní Evropě, vyskytuje se u nás na polích, úhorech, trávnících a u cest jako rostlina zavlečená, nestálá, místy ovšem též zdomácnělá. V Čechách byla pozorována na př. v okolí pražském, u Teplic, u Luže blíže Vys. Mýta i j.; na Moravě v okolí Brna, Olomouce, Uher. Hradiště. Kvete v červenci a srpnu.

Rod 5. Jestřábník¹ (Hieracium¹, Habichtskraut) má oblé, nesmačknuté nažky s jednoduchým chmýřím jako škarda, ale na konci nesúžené, nýbrž spíše tlustší a uťaté; zákrov jest nejčastěji víceřadý, střechovitý.

Jsa nejbohatším rodem evropským, obsahuje mnoho set druhů, odrůd, tvarů přechodných a míšenců, pročež určování jich jest nad míru obtížno. Poněvadž valná většina vzácných druhů roste výhradně na horských hřbetech a skalách v Sudetách, zejména ve vysokých Krkonoších, kladském Sněžníku, moravsko-slezském Jeseníku a v Beskydách, tak že u mnohého z našich čtenářů budí celkem malý zájem, rozhodli jsme se napřed uvésti a důkladněji popsati druhy rozšířené hlavně v rovinách a předhořích. Jest jich celkem 22 a možno je rozvrhnouti ve 2 veliké skupiny:

A. Jestřábníky chlupáčkovité (Pilosella) — mají černé nažky nanejvýš 2½ mm dlouhé, na vrcholku vroubkované nebo zoubkované (obr. 559 f); lodyhy jsou obyčejně chudolisté i bezlisté a z oddenku vyrůstají namnoze podzemní nebo nadzemní výběžky, jimiž se rostlina obnovuje.

¹) Čes. jestřábník, rus. ястребникъ, pol. jastrzebieс, chorv. jastrobník, sokolova tráwa, něm. Habichtskraut atd. jest doslovný překlad lat. Hieracium, jež pochází od řec. ίέραξ = jestřáb a bylo dáno rodu tomuto nejspíše proto, že mnohé druhy jeho rostou pouze na nepřístupných skalách, kde hnízdí draví ptáci. Plinius vykládá, že šťavou těchto bylin natírají si jestřábi oči, aby měli bystrý zrak! (Srovn. s pozn. ¹) na str. 67 ve sv. II.),