Na této straně začíná článek o rostlině:
Svízel lesní - Galium silvaticum [= Svízel lesní - Galium sylvaticum]

bohatě větvité, lysé lodyhy a jednožilné, podlouhle kopinaté, ploché (po kraji neohrnuté), na líci lesklé, na rubu mdlé listy sestaveny do přeslenů nejčastěji 8četných, ale též (zejména nahoře) 5-7četných. Květy (F, F₁), skládající bohatou hroznovitou, namnoze rozkladitou latu, mají zelenavě nebo žlutavě bílé koruny, jejichž cípy jsou jako u obou druhů násl. tupounké a měkkým, nitkovitým hrotem zakončené. Dlouhé, s počátku šikmo vzhůru rozpřažené tyčinky ohýbají se později nazpět. Plody jsou hladké.

Roste hojně na podobných stanovištích jako předch. Kvete od máje až do září.

Někteří rozeznávají svízele povázky dvě odrůdy:

α) S. rozkladitý (G. elatum Thuil. — obr. 479) — s lodyhou vystoupavou, v odstálé větve rozvětvenou, s listy vpředu namnoze širšími a stopkami plodními krátkými, nemnoho delšími plodův.

ß) S. přímý (G. erectum Huds. — obr. 480) — s lodyhou ztuha přímou, v přímé větve rozvětvenou, listy špičatými a přímými stopkami plodními mnohem delšími nežli jsou plody.

Pozn. Velmi porůznu vyskytuje se míšenec obou druhů předcházejících (G. verum-mollugo), jejž Wolf vzhledem k barvě květů pojmenoval sv. bledožlutým (G. ochroleucum¹). Má spodní listy poněkud širší a ploché, hořejší úzké, na okraji ohrnuté.

3. S. lesní (G. silvaticum L. - obr. 481) vyhání z krátkočlenného, potom uzlatého, hlízovitě napuchlého oddenku přímou, až 1 m vysokou, lysou, přioblou, jen nahoře víceméně zřejmě 4hrannou lodyhu, která bývá v kolénkách napuchlá. Jednožilné, hrotité listy, sestaveny nejčastěji do 8četných, ale také do 6—12četných přeslenů, jsou podlouhle kopinaté až vejčité, lysé, jasně zelené, vespod nasivělé. Lodyha rozvětvuje se vidlanovitě v dlouhé, postranní větve a přechází nahoře v bohatou, chocholičnatou latu; na rozsochách větví jest v hořejší části místo přeslenů pouze po 2 listenech, které čím výše se zmenšují, jinak však podobají se ovšem listům ostatním. V dolejší části jsou větve laty bezkvěté, kdežto u obou druhů předch. mívají květy hned od dolejška.

Drobounké kvítky, spočívající na útlých, vláskovitých stopečkách před rozvitím více méně převislých, později však se vzpřimujících, mají bílé, slabě vonné, miskovité koruny o tupounkých, měkkým, krátkým hrotem ukončených uštech a přímé, krátké tyčinky. Plody jsou jako u druhů předch. hladké nebo trochu svraskalé.

¹) Slož. z řec. ωχρός = žlutý + λευκός = bílý.