544

Mandloň jest domovem v sev. Africe a v Asii, kde ji pěstovali už v dobách Mojžíšových. Sází se však pro mandle od dávných dob též v jižní Evropě a tam také často zplaňuje.

Ale i v naší vlasti možno mandlovník pěstovati, jak děje se na př. v okolí litoměřickém a v jižní Moravě, zvláště na Znojemsku, kde jej sázejí v zahradách i na vinicích.

Z mandlí lisuje se (mandlový) olej, jehož s prospěchem užívá se v lékařství, zvláště při zánětu průdušnice a plic. Kneipp odporučuje tento olej proti hučení a rheumatismu v uších; stačí prý nakapati několik kapek do onemocnělého ucha a zacpati ucho vatou, aby se nemoc zmírnila.

Mandlovníku rozeznávají se 3 odrůdy:

a) M. hořký (A. amara L.) — má korunu delší kalicha, pecku tvrdou, děrkovatou a jádro velice hořké, obsahující vedle mandlového oleje nad míru prudký jed psotninu (kyanovodík). Vařením a pečením se ovšem psotnina ztrácí a možno tudíž k účelům kuchyňským a pekařským hořkých mandlí užívati jako mandlí sladkých. Syrovými mandlemi může se však člověk, požil-li jich větší množství, otráviti. Menší zvířata (jako králíka, veverku, kočku) lze otráviti již několika jádry.— Nejlepší hořké mandle dostávají se do obchodu ze sev. Afriky.

b) M. sladký (A. dulcis DC.) — shoduje se v koruně a pecce s předch., má však jádra větší a sladká. Nejlepší pověsti požívají sladké mandle z okolí Valencie (ve vých. Spanělích).

c) M. praskavý (A. fragilis Pers.) — liší se od obou předch. hlavně tím, že má korunu jen zdéli kalicha a pecku hluboce rozbrázděnou, tenkou a křehkou. Jádra jsou obyčejně sladká.