- 347 -

myším a jiným lezoucím živočichům přístup k luskům. Kalich je hluboce pětiklaný a koruna normálně motýlovitá. Tyčinky (a) jsou 2bratré a nesrostlé částky jejich nitek asi stejně dlouhé; s boků smačknutý semeník (p) má kolínkovitě prohnutou, taktéž se stran smáčknutou čnělku (l), jejíž hořejší část (n) jest na vnitřní straně vousatá.

Sedne-li na křídla koruny silný hmyz, sehne je svojí tíží dolů a s nimi i člunek, v němž skrývá se vousatá čnělka obklopená pylem, jejž zralé prašníky již v poupěti na ni byly vysypaly. Následkem toho vyzvedne se vousatá čnělka vzhůru a otře, jako nějaký kartáč, pylový prášek hmyzu na chlupaté břicho. Povolí-li tlak na křídla, vrací se čnělka opět do člunku, tak že pyl může býti otřen různému hmyzu na spodinu těla několikráte. Poněvadž však u nás jest málo tak silného hmyzu, který by dovedl mechanismus květů hrachových uvésti v pohyb, musil by hrách u nás odkvétati na plano, kdyby se nemohly blizny zúrodňovati též zcela dobře pylem vlastním.

Lusk (f₁) obsahuje nejčastěji 4—6 semen. Dozrav poltí se od konce ke stopce ve 2 poloviny, které se za parného dne šroubovitě stáčejí a tím semena dále odmršťují.

Tlusté dělohy zůstávají při klíčení v zemi a nesezelenají.¹

Jako u většiny motýlokvětých rostlin jsou i u hrachu na kořeni malé hlízky, zvíci špendlíkových hlaviček, které obsahují nižší houby, poskytující rostlině hojné, dusíkaté potravy.²

Hrách pěstuje se pro lusky, výživná zrna, obsahující hojnost látek bílkovitých (zejména leguminu), i jako rostlina pícní v několika odrůdách, z nichž nejrozšířenější jsou:

a) H. zahradní (P. sativum hortense Poir), jenž má květy bílé (někdy na pavéze a křídlech narůžovělé) a semena kulatá, světe žlutá, dobré chuti. Nejlepší pověsti požívá u nás velkozrnný hrách z okolí Milevska.

b) H. rolní neboli šerý (P. sativum arvense Poir.) - má květy pestré (pavézu fialovou, křídla nachová a člunek bílý) a semena poněkud hranatá, zelenavě šedá, tečkovaná, chuti nevalné. Za to vnať jeho, čerstvá i suchá (hrachovina) jest dobrou pící.

Někdy vyskytuje se hrách též na úhorech a mezi obilím vtroušen nebo zplanělý.

Pravlast hrachu není zjištěna, ale zdá se, že hledati ji dlužno v Asii, neboť v sanskrtě se hrách již (pod jménem harenzo) uvádí. Stejnojmenné označení hrachu v staré řečtině a latině (πίθου, pisum) svědčí o tom, že plodinu tuto znali již národové arijští, kteří ji pak s sebou přinesli do Evropy. Staří Řekové i Římané pěstovali hrách už v dobách nejdávnějších. Také v kolových stavbách švýcarských nalezen hrách jakéhosi drobnozrného druhu zároveň s bobem svinským.

¹) Viz obr. v Slovn. terminol. při hesle dělohy.

²) Obrazec a výklad viz Slovník terminolog, ve sv. I. pod heslem mykodomatie.