Bělokvět hlíznatý (Polianthes¹ tuberosa L.), jinak též nocovkou, nočním hyacintem zván, jest vytrvalá bylina z čeledi rostlin amarylkovitých (Amaryllideae), tudíž blízká příbuzná našich sněženek a bledulí. Z hlízovitě naduřelého oddenku vyrůstají dlouhé, čárkovité, chabé listy a přímá, 5-10 dm vysoká lodyha, ukončená klasovitým hroznem bílých, libovonných květů.

Nálevkovité okvětí skládá se ze 6 cípů, které spolu dole srůstají v trubku více méně prohnutou; z ústí okvětí vyčnívá 6 tyčinek a trojlaločná blizna dlouhé čnělky.

Ze spodního trojpouzdrého semeníku dospívá mnohosemenná tobolka.

Dle nejnovějších výzkumů dlužno míti za to, že pravlast bělokvětu jest Mexiko, odkudž jej brzy po objevení Ameriky Portugalci nebo Hollanďané přesadili do jižní Asie, zejména do Vých. Indie, na Ceylon a na Javu.

Ve všech těchto zemích pěstují bělokvět netoliko pro okrasu jako úhlednou květinu, která zvláště v noci dýše přelíbeznou vůní, nýbrž i pro užitek. Vytahujíť z jejích květů vzácnou silici, jíž se hojně používá do voňavek.

Z evropských zemí zabývají se pěstováním bělokvětův k výrobě voňavek nejvíce v jižní Francii. Ročně sklídí se tam čerstvých květů asi 200 metr. centů.

U nás pěstují bělokvěty ve květináčích nejčastěji pod jménem tuberos.

Nemáte oprávnění psát komentáře.