Skočec1 obecný (Ricinus communis L.) jest lysá, často modravě ojíněná bylina v severnějších zemích jednoletá, dorůstající nejvýše 2 m, v teplých zemích jest však víceletou a dorůstá výšky až 12 m, tak že se vnějškem podobá stromu (odtud německé její jméno Wunderbaum).
Dlouze řapíkaté, střídavé listy náležejí k nejsličnějším listům v přírodě: majíť veliké, leskle zelené, štítovité čepele dlanitě rozeklány v 7-10 kopinatých laloků po kraji pilovitých.
Jednodomé květy jsou směstnány do hustých klasovitých hroznů a to tak, že hořejší polovina každého hroznu obsahuje květy prašníkové, dolejší polovina květy pestíkové. Složení jednotlivých kvítků jest podobné jako u našich bažanek (Mercurialis), s nimiž skočec náleží do čeledi rostlin pryšcovitých (Euphorbiaceae). Prašníkové květy skládají se totiž z blanovitého, 3-5dílného okvětí a velice četných, hustě směstnaných tyčinek; květy pestíkové mají okvětí záhy opadavé a v něm svrchní kulovatý semeník, na jehož vrcholku jsou 3 dvouklané čnělky.
Po opylení vyvinují se z květů pestíkových kulovaté, na povrchu ostnitě, trojpouzdré tobolky zvíci třešní, které při úplném dozrání pukají a lesklá semena s praskotem daleko vymršťují.
Pravlast skočce není přesně zjištěna. Dle některých botaniků jest původu afrického, dle jiných původu východoindického. To však jest jisto, že jej pěstovali už starověcí Egypťané dávno před Kr., lisujíce ze semen jeho olej, jehož užívali do mastí i ke svícení.
Dnešního dne pěstuje se nejvíce skočce v jižní a vých. Asii, v celé sev. Africe, v jižní Evropě a v teplejších zemích Sev. Ameriky. Všeobecně možno říci, že skočec daří se asi v těch zemích, v nichž dozrává kukuřice, k čemuž však dlužno poznamenati, že v chladnějších polohách dává semena na olej velice chudá. Z té příčiny může se pěstování skočce vypláceti pouze v zemích teplejších. Netřeba snad ani připomínati, že mnoholetým pěstěním vznikla celá řada odrůd.
Pěstování skočce a sklízeň zralých tobolek vyžadují dosti mnoho práce. Především dlužno pole určené pro pěstování skočce dobře a hluboko zdělati a výdatně vyhnojiti. Semena nechají se před vysetím asi den botnati ve vlažné vodě, načež se zahrabávají do důlků v řadách 1-2 m od sebe vzdálených. V první době nutno půdu mezi vzrůstajícími rostlinami skočcovými kypřiti a čistiti od plevele a když rostliny vyrostly asi 1 m vysoko, doporučuje se uštipnouti jim vrcholek, aby vytvořily více postranních větví.
Za 7 měsíců po vysetí nastává sklízeň, která pak trvá asi 2 měsíce. Musíť se tobolky trhati hned, jakmile zhnědnou; kdyby se s česáním otálelo, přezralé tobolky by pukaly a semena by se z nich vymršťovala na zemi. Poněvadž pak tobolky na spodních větvích dozrávají o několik neděl dříve nežli tobolky ve vrcholku a na větvích nejmladších, nelze čekati se sklízní, až všecky tobolky dozrají, nýbrž nutno dozrávající tobolky sklízeti každý týden. Tím protáhne se ovšem doba sklízně, jak už nahoře uvedeno, někdy až na 2 měsíce. Po posledním sběru zralých tobolek rostliny se sežnou a upotřebí se jich buď za topivo nebo do kompostu.
Sklízené tobolky nechají pěstitelé několik dní na hromadě pod střechou, aby zvolna dozrály. Po té je suší na slunci nejčastěji na rohožích nebo na plochých mlatech v otevřených, asi 1 m vysokých ohradách, obracejí je a přehazují, až z nich všecka semena „vyskákají". Konečně zbytky tobolek odstraní a očištěná semena neboli „boby" skočcové (semen ricini, semen caputiae majoris) vsypou do pytlů pro obchodní dopravu.
Semena skočcová obsahují 40-60% mastného oleje, kterého z nich dobývají různými methodami, dle toho, jak jest to právě v té které krajině zvykem. Ve Vých. Indii na př. semena nejprve mezi válci rozdrtí, drtí naplní konopný pytel a ten vloží do šroubového lisu. Utažením šroubu drť se rozmačká na kaši a olej počne stěnami do podstavené nádoby vytékati. Poněvadž jest značně znečištěn, musí se dříve, nežli se uvede do obchodu, řádně vyčistiti. Za tou příčinou se vaří s vodou, při čemž se nečistota usazuje na dně, kdežto čistý olej plove na povrchu a třeba jej pak jenom sebrati.
Olej skočcový (oleum ricini), nazývaný jinak také olejem castorovým, jest bezbarvý nebo zelenavě žlutavý a nepříjemně, odporně tučně chutná; úpravou však možno chuť jeho poněkud zlepšiti. Upotřebení jeho jest rozmanité: Nejvíce se ho spotřebuje do mýdel a voňavek, jako mazadla na tovární stroje a jako svítiva. V lékárnách jej doporučují jako osvědčený počisťující prostředek a jako lék na vypuzení škrkavek. Někde ho užívají proti molům a v Číně čerstvým olejem skočcovým mastí pokrmy.
Z evropských zemí spotřebují k uvedeným účelům nejvíce skočcových semen a skočcového oleje v Anglii a ve Francii. Do našich zemí dostává se nejlepší zboží z Italie a Kavkazu.
Na konec dlužno uvésti, že skočec obecný prospívá též listy, neboť je žerou housenky hedvábníka zvaného Attacus ricini. K tomu účelu pěstují skočec i housenky řečeného motýle zvláště domorodci v Assamu. Hedvábí ze zámotků těchto housenek, zvané eri, jest nejen pěkné nýbrž i velice trvanlivé.
1Utvořeno od slovesa skočiti, vzhledem k tomu, že semena ze zralých tobolek daleko odskakují. Srovn. něm. Springkraut.
