Pepř¹ černý (Piper nigrum L.) jest keř mající ovíjivý, 6-7 m dlouhý, jako prst silný peň, zprohýbané, kolénkaté, jako husí brk tlusté větve a střídavé, řapíkaté, široce vejčité, na spodu srdčité, přes 1 dm dlouhé, celokrajné listy.

Drobné, neúhledné kvítky vězí v malých prohlubinkách na převislých, 8-10 cm dlouhých vřetenech, která vyrůstají zdánlivě po stranách větví proti listům. Jsouce jednodomě nebo dvoudomě mnohomanželné a nahé (bez všelikého okvětí), květy pepře připomínají svým složením z našich rostlin nejvíce květy vrb (Salix). Jsouť rostliny pepřovité (Piperaceae) s čeledí rostlin vrbovitých (Salicaceae) dosti blízce příbuzný. Každý kvítek skládá se ze svrchního kulovatého semeníku, který nese na vrcholku přisedlou, 3-4laločnou bliznu, a ze dvou tyčinek o kratičkých, tlustých nitkách.

Ze semeníků vyvinují se kulovaté, jednosemenné bobule zvíci hrachu, s počátku zelené, později červené, posléze žlutavé. - Bobule pepře obsahují tři zvláštní látky, které z nich učinily všeobecně užívané koření: ostrou pryskyřici, jež jim dodává peprné chuti, etherický olej, od něhož pochází osobitá vůně, a alkaloid piperin, jenž dráždí sliznici a podporuje trávení.

Původní vlast pepře černého dlužno hledati ve Vých. Indii na pobřeží Malabarském, kde dosud vyskytuje se místy planě a u veliké míře se pěstuje. Odtud rozšířilo se pěstování jeho na Ceylon, do Západní Indie, zvláště na poloostrov Malacký, na ostrovy Sundské a Filipinské, později také do Ameriky, zejména na ostrovy Antillské.

Rozmnožování rostlin pepřových děje se obyčejně z odnožů a řízků, řidčeji ze semen. Poněvadž jest pepř rostlinou ovíjivou jako náš chmel, musí při kultuře jeho předem býti postaráno o vhodnou oporu, na kterou by se mohl ovíjeti a která by mu zároveň skýtala v prvním mládí potřebný stín. Původně jej pěstovali na pokrajích lesů, zasazujíce mladé rostliny nebo odnože těsně ke stromům. Nyní však pěstují pepř v plantážích a to tak, že mu dávají za oporu jiné rostliny rychle rostoucí - na př. banány, chleboně, mangivy a palmy arekové - anebo silné tyče.

V posledním případě vypadá plantáž pepřová jako naše chmelnice. Okolo jedné tyče zasadí se 4-6 rostlin, které záhy pokryjí celou tyč hustým lupením.

Již v prvním roce vyroste zasazená rostlina asi 4 m vysoko, ve 3. roce pak počne roditi. Nejvíce plodů dávají rostliny pepřové od 5. do 8. roku; jsou-li dobře ošetřovány, sklidí se z každé 2-3 kg koření ročně. Po 15. až 20. roce přestává rostlina roditi a nahrazuje se novou. Bobule klídí se buď nezralé, jakmile počnou červenati, nebo úplně dozralé.

V prvém případě usuší se natrhané bobule rychle na slunci nebo též v sušírně, od čehož na povrchu zčernají a svraskovatí. Takové bobule přicházejí pak v pytlích do obchodu pode jménem pepře černého.

V druhém případě nasypou otrhané bobule do košů nebo do pytlů a v těch dají je na několik dní do vody, aby se svrchní slupka odmočila. Po té mačkají bobule v rukách, čímž svrchní slupka se s nich odstraní, a zbavivše je slupky, na slunci je usuší. Bobule tímto způsobem sušené mají hladký, žlutavě bílý povrch a méně peprnou, příjemnější chuť. V obchodě se jim říká pepř bílý.

Obou druhů pepře užívá se jako nejlacinějšího koření, zvláště na tučné a těžce stravitelné pokrmy, od dob nejdávnějších. Pod jménem pippali, jež starověcí Peršané přetvořili v pipari, uvádí se pepř už v sanskrtě. Do Evropy pronikla známost o pepři černém výpravou Alexandra Velikého do Vých. Indie. Před tím užívali národové evropští pouze pepře aethiopského.

Nyní dováží se do Evropy nejvíce pepře - ročně přes 10 millionů kg - ze Zadní Indie, zejména z města Singapore, kamž obchodníci svážejí toto koření ze všech ostrovů malajských, ukládajíce je v obrovských skladištích pro světový obchod.

Kromě pepře černého roste v tropech ještě celá řada jiných druhů pepře, z nichž uvedeny buďtež alespoň tyto:

a) Pepř dlouhý (Piper longum Rumph.) - shoduje se celkem s pepřem černým až na to, že bobule jeho, směstnané ve válcovitých, hustých, asi 5 cm dlouhých klasech, spolu srůstají. Proto se česají klasy celé a celé, usušené na slunci, přicházejí též do obchodu.

Pěstují jej hlavně na Javě, kde ho užívají místo pepře černého ku kořenění tučných jídel a připravují z něho kvašením druh pálenky. Pro naše kuchyně se pepř dlouhý nehodí, poněvadž jest příliš peprný a ostrý. Druhdy však se ho upotřebovalo jako prostonárodního léku.

b) Pepř kubebový² (Piper cubeba L., Cubeba officinalis Miq.) - má oproti oběma druhům předcházejícím listy mnohem delší a užší, na spodu poněkud šikmo srdčité, a plody -směstnané do válcovitých, hustých hroznů - stopkaté.

Pěstují jej na ostrovech Sundských i na Antillách. Nezralé, svraskalé, stopečkaté bobule zvíci zrnek hrachových, hnědé barvy a balšámově kořenné, poněkud kafrovité chuti, přicházejí do obchodu pode jménem ocasatého pepře (piper caudatum) nebo bobulí kubebových (baccae cubebae). V lékárnách z nich připravují léky proti žaludečním katarrhům, bolení hlavy a jiným chorobám. Také z nich dobývají kubebového kafru a na Východě jimi koření jídla.

c) Pepř úzkolistý (Piper angustifolium R. et P., Artanthe elongata³ Miq.) má tuhé, krátce řapíkaté, vespod srstnaté listy podlouhle kopinaté, s nesouměrnou spodinou a drobounce vroubkovaným okrajem. Květy, směstnané do protilistých klasů, obsahují obyčejně po 4 tyčinkách a bobule bývají tupě čtyřboké.

Roste ve vlhkých lesích Střední a Jižní Ameriky, zejména v Peru a Chile.

Sušených plodů upotřebují v některých krajinách Jižní Ameriky ke kořenění jídel. Vedle plodů skýtá však tento druh pepře také listy, které se vyznačují hořkou, trochu palčivou chutí a kořennou vůní. Sušené přicházejí do obchodu pode jménem matiko (folia matico, herba maticae); odvar z nich doporučuje se totiž jako lék v chorobách plícních a pohlavních.

d) Pepř guinejský neboli ašantský (Piper guineense Schum.), rostoucí ve Střední Africe, rodí stopečkaté bobule směstnané do krátkých klasovitých hroznů, jež usušeny byvše dávají domorodcům koření podobné pepři černému.

e) Pepř lípolistý (Piper tiliaefolium Miq.), domovem v Mexiku, poskytuje material na známé hole „pepřovky“ a na násadky do deštníků.

Nemáte oprávnění psát komentáře.