Skořicovník¹ pravý (Cinnamomum²ceylanicum³ Br., Laurus⁴ cinnamomum L.) náleží k rostlinám vavřínovitým (Lauraceae), s nimiž z našich rostlin jest nejblíže příbuzný dříšťál (Berberis vulgaris L.). Roste-li planě na otevřeném místě, má vzrůst stromovitý, dorůstaje výšky až 10 m a ve kmeni tloušťky 4-5 dm; je-li však pěstován a každá 2-3 léta pro vonnou kůru větví seřezáván⁵, má vzrůst křovitý a nedosahuje větší výšky nežli 3-4 m.

Větve mají hladkou, žlutošedou kůru a nesou vstřícné, z části též střídavé, krátce řapíkaté, vejčito-podlouhlé, 10-15 cm dlouhé a 6-8 cm široké, celokrajné, kožovité, lesklé listy, jakož i bohaté, přes 1 dm vysoké, dílem konečné, dílem úžlabní laty drobných, mnohomanželných, vně bělavých, hedvábitě pýřitých, uvnitř žlutozelených kvítků.

Libovonné květy, rozvíjející se v tropech v lednu a v únoru, mají na zdužnělé číšce 6dílné okvětí, 12 tyčinek, z nichž však jsou 3 vnitřní jalové, a svrchní semeník s jednoduchou čnělkou. Tyčinky jsou tím zvláštní, že prašníky jejich otvírají se chlopněmi (nikoli skulinami jako u většiny rostlin).

Plody jsou vejčité, posléze modročerné, jalovcem zavánějící bobule, asi do polovice objaté číškovitou spodinou okvětí.

Skořicovník pravý jest domovem na ostrově Ceyloně, kde roste místy v lesích dosud planě; ale ovšem v míře daleko větší se pěstuje, zvláště na západním pobřeží v okolí měst Kolomba a Matury. Ze Ceylonu rozšířila se kultura jeho do zemí sousedních zejména do Vých. Indie, do Číny, na ostrovy Sundské (nejvíce na Javu) a na ostrovy Filipinské; v novější době zavedeno pěstování jeho též v Africe jakož i v horké Americe, zvláště v Brasilii a na ostrovech Antillských.

Nejlépe se mu daří v půdě písčité, zavlažované často deštěm. Pěstování jeho nedá mnoho starostí: Mladé odnože, jež se byly odebraly starším rostlinám, anebo též mladé rostliny, jež byly ve školce vypěstovány ze semen, zasadí se ve vzdálenostech asi 3 m od sebe do připravené půdy a dále kromě ničení plevele jiného ošetřování nevyžadují. Za málo let dospějí rostliny ve vzrůstu tak daleko, že se jim mohou některé větve, které dosáhly tloušťky prstu, za příčinou výroby skořice odebrati. Děje se tak v době největší mízy, tudíž obyčejně 2kráte do roka: po prvé v měsících květnu a červnu, po druhé v říjnu a listopadu, a to vždy každá 2-3 léta. Mezi tou dobou musí býti popřáno keřům klidu, aby ve vzrůstu opět sesílily.

Rozumí se samo, že vybírají se vždy větve „zralé“; slabší větve nechají se až do příští sklízně. Poněvadž na seřezávaném keři vždy nové a nové větve vyrůstají, možno při rozumném si vedení těžiti skořici z téhož keře po velikou řadu let.

S uřezaných větví odstraní se nejprve všecky postranní slabší větévky a otrhají se všecky listy, načež se větve kouskem válcovitého, tvrdého dřeva, které se na kůru silně přitlačuje, několikráte přejedou, aby se vrstva pletiva podkorního uvolnila a kůra pak snadněji dala se sloupnouti. Po té se kůra příčnými řezy ve vzdálenostech 3-5 drn kolkolem nařízne a dvěma podélnými řezy na protilehlých stranách se natrhne, tak že ji pak možno tupě zaokrouhleným nožem podebrati a odloupnouti. Odloupnutá kůra, mající podobu rozpůleného dutého válce, nechá se den ležeti, aby svadla a stala se poddajnější. Následujícího dne napne ji dělník na oblou tyč, která jest mnohem tlustší nežli větev, se které kůra byla sloupnuta, a měděným, do půlkruhu zakřiveným nožem počne s ní vnější bezcennou vrstvu (korek) odstraňovati, až zbude jen tenká vrstva vnitřní, asi ztloušti kreslícího papíru, velice vonná a kořenná. Netřeba snad ani připomínati, že tato manipulace jest dosti obtížná a že vyžaduje dělníků zvláště dovedných, kteří musí zejména dbáti toho, aby se kůra nepotrhala.

Dosud měla takto připravená syrová kůra barvu bělavou. Aby se změnila v skořici, jak se prodává v obchodech, položí se vždy 8-10 kor na sebe v malou slohu, načež se tyto korové slohy suší a to nejprve ve stínu, potom na parném slunci. Sušením změní se dosavadní bělavá barva kůry ve žlutohnědou (skořicovou) a oba okraje korových sloh svinou se dovnitř, tak že vzniknou dvojité trubice, jejichž stěny skládají se z tolika vrstev, často pouze 1/4-1/2 mm silných, kolik kor bylo na sebe položeno.

Usušená a pro obchod určená skořice sváží se pak do skladiště, kde zvláštní znalci neboli ochutnávači dle jemnosti ji roztřidují. Po té se svazují trubice stejné jakosti do svazků, obyčejně 100 trubic do jednoho, a ty zašívají se pak do plátna, aby se z nich libé aroma při obchodní dopravě nevytrácelo.

Úlomky a odpadky skořice, které vznikly při loupáni, oškrabování a sušení kůry, zužitkují se tím, že se buď rozemelou na moučku, která pak přichází do obchodu jako skořice mletá, anebo se z nich, tak jako z květův a listů, destillací vytáhne vonný, těkavý olej - silice skořicová (oleum cinnamomi), jíž upotřebuje se v lékařství, ve voňavkářství a v likérnictví.

Nejlepší a nejjemnější skořice pravá vyváží se z jihozápadního pobřeží Ceylonského, zejména z okolí města Kolomba. Skořice tato, vynikající lehkostí a palčivě kořennou, při tom však nasládlou chutí, prodává se v dvojnásobně svinutých, 3-10 dm dlouhých a asi 1 cm v průměru širokých trubicích, jejichž stěny, jak už svrchu pověděno, jsou složeny z 8-10 tenkých, těsně k sobě přiložených vrstev. Pro vysokou cenu prodá se však pravé skořice ceylonské u nás velice málo.

Původně těžili na Ceyloně veškeru skořici ze stromů planě rostoucích, které tam tvořily rozsáhlé lesy. Teprve v druhé polovici 18. století, když skořicovníkové lesy valně prořídly, počali Hollanďané zakládati skořicovníkové plantáže a zásobili pak skořicí celou Evropu. Když však přejali panství nad Ceylonem Angličané, omezili kulturu skořicovníku, poněvadž následkem vysokého cla a veliké konkurence se strany Číny málo se vyplácela. Teprve v 19. století povzneslo se na Ceyloně opět pěstování skořicovníku a dnes zaujímají plantáže skořicovníkové na tomto ostrově takovou rozlohu, že se z nich vytěží ročně přes 10.000 metr. centů skořice.

Většina této skořice spotřebuje se dílem doma, dílem v Anglii. Do našich zemí, jak už nahoře pověděno, dováží se jí velice málo.

Mnohem větší část skořice, která se u nás prodává jako koření v obchodech, pochází ze skořicovníku kassiového neboli sk. čínského(Cinnamomum cassia Blume, C. aromaticum Nees), jenž má oproti skořicovníku pravému poněkud užší listy se srstnatými řapíky.

Pěstují jej hlavně v jihovýchodní Číně, zejména v okolí města Kantonu, na ostrovech Sundských (Sumatře a Javě), v menší míře též ve Vých. Indii. Pěstování děje se podobným způsobem jako pěstění skořicovníku pravého na Ceyloně. Manipulace spojená se sušením kůry a její úpravou pro obchod jest však mnohem jednodušší a nevyžaduje tolik práce. A poněvadž skořice ze skořicovníku kassiového ani jakostí skořici pravé se nevyrovná, anať mnohem slaběji voní a zatrpkle chutná, jest mnohem lacinější. Od pravé skořice liší se skořice kassiová také tím, že přichází do obchodu v trubicích červenohnědých, na povrchu drsných - často ještě na vnějším povrchu se zbytky šedého korku - které mají mnohem silnější stěny a jsou jinak svinuty: Každá kůra jest totiž svinuta pro sebe v tenkou, jednoduchou (nikoli dvojitou) trubici a slabší trubičky jsou do silnějších volně nastrkány.

Hlavními tržišti kassiové skořice jsou čínská města Kanton a Honkong, odkudž se jí v obchodech obyčejně říká skořice čínská.

Vzhledem k tomu, že starověcí Peršané a Arabové skořici nazývali dar chini, t. j. dřevo čínské, zdá se, že původně vedl se obchod jen s touto skořicí a že skořice, o níž se zmiňují starověcí spisovatelé řečtí a římští, na př. Herodot a Plinius, a o níž děje se zmínka v Mojžíšově bibli, byla skořice ze skořicovníku kassiového.

Již z toho, co právě pověděno, vysvítá, že požívání skořice sahá do dob pradávných. Původně užívalo se jí jako léku velice proslulého, o němž platilo latinské přísloví: Miror, quod moritur homo, qui utitur cinnamomo, t. j. divím se, že ten člověk umírá, který skořice často požívá. Do našich zemí bylo zavedeno užívání skořice ke kořenění pokrmů nejspíše z Itálie, jak souditi možno ze stati jednající o skořici v Herbáři Mathiolově.

Na konec budiž poznamenáno, že oba druhy skořice (pravé i čínské) často se falšují korou z jiných, méně cenných skořicovníků, anebo korou, ze které skořicová silice byla vytažena. Do mleté skořice přidávají nepoctiví obchodníci rozemleté slupky z mandlí, ne-li dokonce prach z rozemletých pálených cihel.

Pozn. O skořici bílé, která pochází z kanelly (Canella alba Murr.), viz mezi rostlinami lékárnickými (v odd. V.)·

Nemáte oprávnění psát komentáře.