Aquilegia vulgaris - orlíček obecný
Slovensky: Orlíček obyčajný
Čeleď: Ranunculaceae - pryskyřníkovité
POPIS:
Vytrvalá, 30 až 75 cm vysoká bylina. Lodyha přímá, větvená, chlupatá. Přízemní listy dlouze řapíkaté, 2krát trojčetné, lístky vroubkované až laločnaté. Lodyžní listy krátce řapíkaté až přisedlé, 3četné až celistvé, vroubkované až celokrajné. Květy oboupohlavní, 5četné, dlouze stopkaté, nící, s dlouhou ostruhou, do které je vylučován nektar. Okvětní lístky rozestálé, modré až modrofialové, vzácně bílé nebo růžové. Kvete v VI až VII.
Květy orlíčku dokáží opylovat jen čmeláci s dlouhým sosákem. Včely a čmeláci s krátkým sosákem však často fungují jako lupiči, neboť prokusují dlouhou ostruhu naplněnou nektarem.
STANOVIŠTĚ:
Světlé lesy a jejich okraje, paseky, křoviny, suché louky, preferuje půdy vápnité nebo na silikátových podkladech.
ROZŠÍŘENÍ:
V ČR roztroušeně ve všech nadmořských výškách (max. asi 1200 m n.m.), v některých rozsáhlých oblastech však zcela chybí, hojně pěstován a často zplaňuje. Celkově roste v Evropě kromě nejsevernějších oblastí, v severní Africe, v mírných pásmech Asie na východě až po Čínu, zavlečen do Severní Ameriky.
JEDY:
Orlíček obsahuje (zřejmě zejména v kvetoucí nati a mladých plodech) isochinolinové alkaloidy (magnoflorin, berberin aj.) a kyanogenní glykosid. Orlíček způsobuje poruchy dechu, srdce a křeče, po požití šťávy z čerstvé rostliny se dostaví bolesti hlavy a slabost, při větších dávkách průjem, u dětí bylo údajně pozorováno omámení i bezvědomí po vysátí sladkého nektaru z květů. Otravy u zvířat nebyly zaznamenány, neboť zvířata se při pastvě orlíčku důsledně vyhýbají.
LÉČITELSTVÍ:
Orlíček dnes již v léčitelství není takřka užíván, dříve se aplikoval proti žloutence, bolestivé menstruaci a zevně při kožních vyrážkách. V homeopatii se užívá na léčení potíží spojených s klimaktériem, při nespavosti, nervozitě apod.
PĚSTOVÁNÍ:
Orlíček obecný je pěstován již asi od 15. století, nabízí se v několika kultivarech s květy modrými, fialovými, bílými, oranžovými i vícebarevnými. Vyhovují mu lehčí, vápnité, výživné, humózní a mírně vlhké půdy, umístění světlé až polostinné, ne však přímý sluneční úpal. Množí se semeny po přemrznutí, která se vysévají venku v dubnu. Možné je i dělení trsů, avšak rostlina špatně snáší přesazování.
