Ibišek (aibiš, proskurník lékařský, Althaea officinalis), má tlustý, válcovitý oddenek a 3-4 stopy vysoké lodyhy; velké bílé, neb bledočervené květy podobají se slézovým. Roste v křoví, na mokrých lukách; u nás zřídka, ale pěstuje se zhusta; kvete v červenci až do září. Kořen užívá se proti kašli, průjemu, kolice, při obtížném močení; též vstřikuje se časem. Zevně co kloktadlo - proti tripru pije se thé; též užívá se syrup aibišový, olej mandlový, gumi s vodou třešňovou, čehož několikrát za den užije se jedna lžíce.
Rozeznává se ještě několik druhů, jež rostou v cizích krajinách a potřebují se větším dílem též, jak shora udáno.
Rostlina miluje dobrou půdu, hlinitou a písčitou a vlhko. Za 2-3 roky jest kořen k potřebě, dobývá se na podzim a suší pak.
Imelí bílé (Viscum album) [jmelí bílé] jest vždy zelený cizopasný keříček, jenž zapouští kořeny v dřevo rozličných stromů. Podobá se žlutozeleným chumáčům na těchto stromech. Plod, bobule kulatá, bílá, je plná lepkavé šťávy.
Roste na topolech, vrbách, javorech, ovocných stromech i na jehličnatých, v mnohých krajinách velmi hojně. Z bobulí dobývá se lep na ptáky.
Kůra potřebuje se co lék, jímž kůže nabude červené barvy. Z listí připravoval se jindy také výtažek. Též bobulí užívá se v lékárnách.
Ipekakuanha, kořen totiž (Radix Ipecacuanhae) [Cephaelis ipecacuanha, hlavěnka dávivá], přicházející z Brasilie. Rozeznává se několik druhů kořene toho. Pravý kořen jest šedý; má chuť hořkou, nepříjemnou. Dávka 1-4 gr. způsobí někdy ošklivost a dávení; větší dávka 20 až 40 gr. spůsobí dávení a k tomu účelu se často užívá. Menší dávky užívají se proti zimnici, úplavici, průjemu, kolice, též proti katarrhům a zánětům plicním, krvotokům, záškrtu a proti vyraženinám.
Islandský mech (Cetraria islandica) [pukléřka islandská], lišejník, jenž roste také u nás, ač zřídka. Užívá se v lékařství; má moc živící a posilující, a hodí se zvláště pro slabé nemocné. Užívá se ho po průjemu a úplavici, krvotoku i kurdějích; zvláště v nemocích plicních; proti chronickým katarrhům a souchotím. V poslední nemoci hodí se jen tehdáž, není-li zánětu.
Neléčí arci souchotě, ale způsobí ulehčení. Poněvadž má hořkou chuť, zahání se tato močením nebo spařením, dříve než se dá užíti. Pak se svaří ve vodě, v mléce, přidá se víno, cukr a j. Čásť mechu toho vařená v 23 částech vody, ztuhnouc poskytne rosol, jenž míchá se také s kandisem.
Jablečník (Marrubium) [jablečník obecný, Marrubium vulgare] roste na suchoparech u cest, zdí, plotů, v rumu; rostlina má silnou vůni, chuť ostrou, hořkou; obsahujeť etherický olej a již za dávných časů užívalo se jí co léku proti souchotinám. Také působí dobře při nepravidelné čmýře, při zácpě, žloutence a při jaterních neduzích.
Šťáva její smíchá se k tomu účelu s medem; s růžovým olejem smíchaná účinkuje dobře proti ušním bolestem. Odvar, thé upravuje se z rostliny sušené; syrup připraví se z 1 Ib. cukru a sice na 2 žejdlíky. Užívá se s prospěchem proti kašli.
Šťáva z listí smíšená s růžovým nebo dřevěným olejem, nakapaná do uší, působí dobře proti ušním bolestem.
Extrakt výborný lisuje se lisem. Thé či odvar, jakož i šťáva zhuštěná považují se za lék proti bledničce.
Včelaři váží si rostliny proto, že její květ obsahuje mnoho medu. Ve zvěrolékařství užívá se proti neduhům žaludečním, spojeným s podrážděností sliznic, kde se nehodí léky hořké, zejména hořec. Účinek byliny té podobá se účinku kuklíku, jenom že jest trochu slabší.
Jabloň (Pyrus malus), vůbec známý strom. Ovoce jeho sluje jablko. Jablek počítáme veliké množství druhů. Pečená jablka radí se proti zácpě; chraptí-li děti, dají se jim s cukrem pečená jablka k jídlu. Shnilé jablko prý zahání bradavice. Nejvíce pak působí jablečník, víno z jablek připravené. Přičítá se mu však, že způsobuje kámen. Šťáva míšeňských jablek slouží proti chrapotu a kašli.
Kaše z jablek (škrábaných) chladí a léčí záněty a otekliny. Jablečník považuje se za lék, musí však býti dobrý, nejméně 2 roky starý. Užívá se ráno, v poledne a večer 2 až 3 lžíce, do čehož přimíchá se 4-6 lžic vody; později se užívá více, až na 1/3 mázu.
Jablečník (víno) užívati se může proti všem nemocím, proti zkaženému žaludku a churavosti. Při křečích prsních, žaludkových nebo břišních dávají se večer obkladky, omočené v horkém jablečníku.
Při zácpě užívá se ho ke klystýrům, a kdyby nepůsobily, přidá se trochu octa z jablek.
Požívání jablek, spojeno s pitím vody, také se osvědčilo co výhodné, zvláště děje-li se ráno a večer. Kdyby tím povstal průjem, nemá býti zastaven, poněvadž jest prospěšný a přestane sám od sebe.
Při haemorrhoidech docílí se ulehčení, a jsou-li spojeny s tím obtíže na prsou neb těžký dech, dávají se též obkladky.
Proti dně a hostci účinkuje jablečník, užívá-li se 14 dní až 3 neděle, načež natírají se bolné údy několikrát denně horkým vínem. Kdo pociťuje bolest rheumatickou v krku, polož tam obklady omočené v smíšenině vína s octem z jablek.
Přílišné pocení léčí se jablečníkem. Neduhy spojené s dýchavičností (úzkoprsností) léčí se obkladky z flanelu, jež omočí se v horkém víně; což platí vůbec při neduzích plicních. Obkladky z krup mohou se s nimi střídati. Totéž činiti lze při chorobě jater a sleziny. Bolení v krku, chrapot, léčí se obkladky ze studeného vína, často střídanými, a konečně lze přikládati je horké. Záněty vnitřní i zevnější léčí se jablečníkem; bolení hlavy, závrať, rýma léčí se užíváním a mimo to šňupáním vína; také obkladky teplé z octa jablečného lze přikládati.
Zimnice, horečka, žloutenka léčí se též jablečníkem; rovněž bolesti ušní; nepravidelnost čmýry a bělotok. Proti krticím užívá se vína toho s nejlepším prospěchem; také obkladky se dávají, což i při vředech se děje. Rány, boule, zhmožděniny léčí se užíváním i též pomocí obkladů. Příjici, nemohoucnost a slabost pohlavní rovněž lze jím vyléčiti. Též proti choleře účinkuje prospěšně; hned po vypuknutí nemoci ať pije se vždy za půl neb čtvrt hodiny sklenice vína; dostaví-li se průjem, dávají se obkladky a natírá celé tělo vínem. Při léčení pomocí vína toho musí nemocný držeti přísnou dietu a vystříhati se lihových nápojů a těžce záživných pokrmů.
Též kouření tabáku radno zanechati. Naproti tomu lze požívati pokrmy masité (libové maso - ne tučné), drůbež, ryby, polévku, zeleniny, luštěniny, zemčata, ovoce, zvláště jablka, višně, hrozny, sýr čistý - ale ne mnoho - zvláště mléko a polévku z chleba nebo krupek.
Ostatně, jak bylo již podotknuto, má-li víno to účinkovati, musí býti čisté, dobré a připravené z dobrých a zralých jablek způsobem náležitým.
Jahodník (Fragaria) obecný [Fragaria vesca], v křovích a mýtinách, na kraji lesů, známý chutným a vonným ovocem. Kvete v dubnu až do června. Listí sušené užívá se proti průjemu, úplavici, krvotoku; lístky čerstvé poskytují výborné thé. Rozmačkané jahody, namaže-li se jimi skvrna, zahání ji. Také červy (škrkavky) vyženou jahody z těla; proti zápachu v ústech užívá se jich též; odvar jahod slouží za kloktadlo.
Jalapa, kořen jednoho druhu povijnice (Ipomaea jalapa) [povíjnice počistivá, Ipomoea purga], jež roste v Mexiku, obzvláště okolo Jalapy, odkud pochází též jméno to. Kořen ten hlízovitý, dužnatý, bílý, mléčnatý, 12-50 Ib. těžký, přichází k nám celý, nařezaný; zapáchá protivně, má chuť ostrou, žene silně na stolici. Dobývá se z něho pryskyřice též tak zvaná.
Jalapa účinkuje prudčeji nežli sennes; náleží uprostřed mezi reveň a aloe; ale účinkuje prudčeji na ústrojí. Hodí se nejspíše pro dítky a staré osoby, při krticích, anglické nemoci, vodnatelnosti a červech. Dětem dává se 2-5 gr., dospělým 6-10 gr. s mandlemi, s cukrem, neb v prášku či pilulkách.
Jalovec (Juniperus), známý keř rostoucí u nás všude v lesích. Plody malé zrají teprv v druhém roce, mají chuť hořkou a vůni příjemnou, zvláště na uhlí rozpáleny. Obsahují zvláštní olej a působí mírně na ústrojí zažívací. Připravuje se z nich břečka, odvar, líh, a olej užívá se co lék. Při dně a hostci užívá se jahod co kadidla. Roztlučeny dávají se co obkladek proti bolení hlavy; žvýkají se také, by ústrojí zažívací povzbudily k větší činnosti.
Zvláštní druh jalovce, chvojka (Junip. sabina), rostoucí v jižní Evropě, náleží mezi nejprudčí, nejnebezpečnější jedy.
Roste vůbec v jižní Evropě jakožto keř, nebo nízký strom, jenž pro okrasu se pěstuje; má tupé listy, rýhované, žlázovité. Keř ten zelená se po celý čas; vrcholky větví, zvláště čerstvé, kdežto vydávají vůni ostrou, kořenatou, pryskyřnatou a odpornou, užívají se k účelům lékařským. Rozmačkány a položeny na kůži, dráždí a spůsobují červené skvrny. Užije-li se šťávy té jako léku, má týž účinek a větší dávka způsobí zánět střev. Osvědčuje zvláštní působivost na ústrojí močové a plodidla ženská; odstraňuje vady, jež objevují se následkem ochablosti nebo nečinnosti ústrojí při čmýře a spojen-li tento zjev s přílišnou podrážděností, pomine tato. Všeobecně jest známo, že užití chvojky u těhotných ženštin způsobuje potracení (abortus). Při bělotoku, vředech rakovitých v děloze, neplodnosti osvědčuje se méně chvojka. Naproti tomu působí dobře při vodnatelnosti a zastavení čmýry nebo při špatném odměšováni moče. Dává se také na vředy a vyraženiny hnisající, na fíky (sifilis), na rány způsobené přílepem zpryšťovacím (vesicatorem). K účelu tomu hodí se nejlépe odvar 1-3 drachem na 3 unce denně; olej překapovaný ½ - 1 kapka na cukr.
Z 2 částí sádla a 1 části chvojky dělá se masť, k níž přidá se ½ částky vosku a pak se masti té užije jako shora uvedeného odvaru.
Zvěrolékař užívá chvojky způsobem rozličným. Ona působí prudce a ruší pletivo, s kterým přijde do styku, zvláště jest-li ono chorým; u skotu, ovcí a jmenovitě u psů způsobí větší dávka špatné zažívání, zánět střev, ba i smrt; koně pak snesou větší částku, ba i ½ klg. beze škody na zdraví. Mírná dávka léku toho uvnitř působí na ústrojí životní, zlepšuje zažívání a podporuje vyměšování moče.
U zvířat březích způsobiti může pometání. Hodí se za lék proti neduhům zastaralým, proti vodnatosti, slizotoku, proti škrkavkám, též proti neduhům dělohy. Dává se uvnitř koním a skotu po 15- 45 gr., ovcím a prasatům po 1-3 gr., psům 0,1 - 0,2 gr. častěji se solí neb moukou neb jinou látkou, jako pilule neb lektvař.
Také odvar se užívá; zevně pak léčí se chvojkou vředy a různé kožní neduhy; dává se bud prášek nebo šťáva z listí, samy neb smíšeny s jinými věcmi, a slouží obyčejně k omývání.
Jám obecný (Dioscorea alata) [jam bílý] roste v Indii východní a též v Africe; sází se na mnoze, a sice tam, kde se nedaří rýže. Rozeznává se několik druhů.
Poskytuje potravu zvláště pro chudší lid, působí však zacpu. Práškem z kořene zasypávají vředy a šťávu z listí potřebují proti uštknutí štíra. Kořen bývá až 3 st. dlouhý a 30 lib. těžký; lodyha popínavá; květy malé, žluté, stojí v klasech.
Jambosa (Jambosa) [hřebíčkovec] patří mezi myrtovité rostliny; jest to strom asi jako jabloň, má šedou kůru; květy zelenavé, ovoce pak žluté. Vlastí jeho jest Indie východní, ač se pěstuje vůbec mezi obratníky.
Kvete v únoru až do června. Ovoce se požívá. Kůra potřebuje se proti průjemu. Listí a kůra užívá se co lék svraskující.
Jamovec širolistý (Phillyrea latifolia) [jasanovec], keř, jenž vždy jest zelený, nebo strom až na 30 st. vysoký, květy má drobné, bílé. Roste na kopcích Evropy a Afriky blíže středního moře. Kvete v březnu a dubnu. Ovoce užívá se k vypuzení moči a také bolesti prý zvyšuje; listí hořké a natrpklé potřebuje se proti vyraženinám a vředům ústním.
Janovec (měchýřník, Colutea) [žanovec měchýřník, Colutea arborescens] jest keř 2-5 mt. vysoký, má zlatožlutý květ a roste v lesním houští. Listy keře toho mají hořkou chuť, působí na stolici a proto místo seny se časem potřebují; símě pak způsobuje dávení. Obyčejně dává se odvar listů janovcových 1-3 unce, 1 unce kořene lekořice, 2 hrsti feniklu a 20 uncí vody, což nechá se přes noc v teple, potom se povaří a procedí, pak se toho polovice ráno vypije, vždy za 2-3 hod. sklenice. Léčivost listů zakládá se na hořké pryskyřici, jež se rozpustí ve vodě; mimo to obsahuje tanin, barvivo, gumu, vápnité látky. - Jsou ještě jiné druhy, j. východní (orientální), jenž roste okolo středozemního moře, má kvítky žluté s červenými skvrnami. Listí toho keře potřebuje se jako předešlé. J. zpryšťovací, podobá se předešlému - listí potřebuje se jako počišťovadlo - doporoučí se i proti bolení očí.
Jantar (Succinum) jest pryskyřice různých barev, běložlutá, zlatožlutá, červenava, ba i černá. Pochází ze stromu, jenž náleží mezi smrkovité. Nalézá se v menších neb větších zrnech, bud průhledných, nebo průsvitných aneb temných s menším neb větším leskem.
V obchodě rozeznává se trojí jantar, bílý, žlutý a červený. Týž nemá chuti ani vůně, ale nasype-li se na žhavé uhlí, vydává vonné výpary, třením pak stane se elektrickým. Shoří plamenem žlutým, taví se jen v horku větším a nesnadno se rozpouští.
Odpadky upotřebí se k nakuřování jež podněcuje a rozhání. Destillací suchou vyrábí se z něho olej a kyselina nebo sůl, jež potřebují se za léky zejména pot vzbuzující. Potřebují se k utišení křečí, posilování čiv; též účinkují prý dobře proti zastaralému hostci; dávky jednotlivé 20-60 kapek. Zbytky při tom upotřebí se jako jantarová kalafuna k výrobě fermeže.
Jaruma (Cecropia) [cekropie, imbauba] roste v Indii záp. Mízu potřebují proti běhavkám, ránám a vředům; dělají z ní též kaučuk. Ovoce jedí.
Míza tato mléčná zčerná na vzduchu a poskytuje chladící a svírací lék proti průjemu, slizo- a krvotoku. V kmenu a větvích obsaženo množství soli, která se potřebuje na Jamaice v cukrovarech.
Jasan (Fraxinus excelsior) [jasan ztepilý], strom značné výšky se šedohnědou, hladkou, v stáří roztrhanou kůrou, s tlustými větvemi a velkými, černými pupeny. Neúhledné květy, jimž schází kalich a koruna, vyvinují se v malých latách postranních pupenů mladších větviček; jsou dílem obojaké, dílem neúplné; plod 1-1½ pl. dlouhý jest jednosemenný.
Jasan roste v lesích listnatých, nejvíce porůznu; častěji však se sází. Kvete v dubnu a květnu. Dosáhne výšky až 150 st. a stáří 160 roků. Hadi vyhýbají se jasanu. Dříví jest pevné; kůra obsahuje tříslovinu.
Jasmín (šešmík, Jasminum), a sice obecný (J. officinale) [jasmín pravý]. Keř tento pochází z východní Indie; zdomácněl u nás nyní a dosáhne výše 8-10 stop. Listy nejmladší jsou chlupaté.
Z květů upravuje se olej jasmínový. Lepší toho jest olej z indického (jenž slove sambak). Voda upravená z listí tohoto potřebuje se jako u nás voda růžová. Jiný druh indický slouží za lék proti uštknutí hadímu a neduhům očním.
Jasnota (Lamium) [hluchavka] ]náleží mezi ožankovité rostliny. Rozeznává se: Bílá, též hluchá kopřiva, hluchavka zvaná; má květ bílý, roste podle plotů, zdí po celé Evropě, kvete v dubnu a květnu. Nať smrdí nepříjemně, chutná hořce; mladou jedí na severu; květy potřebují se proti katarrhu, nať proti bělotoku; odvar téže potřebuje se též proti záškrtu a voleti.
Plamatá, podobná předešlé, má květ nachový, na pysku dolením lilakový, nachově skvrnatý. Roste a kvete téměř jako bílá; potřebuje se v Itálii proti neduhům sleziny; u nás dává se do kořínků polévkových. - Krvavá, podobná předešlým; kořen letní; koruny nachové. Roste všude a kvete od jara do jeseně. Nať a květy potřebují se jako od bílé. Smrdí a zahání prý stínky a moly.
Jatrovka homolatá (Fegatella officinalis) [játrovka, mřížkovec, Conocephalum] roste v místech vlhkých a stinných podle potoků, na zdích a skalách, navlažených vodou stékající, dělá velké drny; nalézá se v Evropě i Americe severní.
Má vůni příjemnou; chuť ostrou; kořen užívá se proti neduhům jaterním.
Javor mléčnatý (mléč, Acer platonoides) [javor mléč], strom vysoký, listy má pětilaločné, světle zelené; květy stojí v příčných vrcholcích. Roste v horských lesích, kvete v dubnu a květnu. Rozeznává se několik druhů, z nichž uvádíme zvláště klen (Acer pseudoplatanus). Listy klenu vařené ve víně hodí se za lék na bolavé oči (zánět), zelené, tlučené léčí otok a zánět.
Ovoce ruského javoru užívá se proti zimnici, kořen tlučený proti bolestím jaterním a píchání v straně.
Ječmen (Hordeum). Rozeznává se několik druhů. Z ječmene dobývá se mouka, dělá se pivo, ocet, kroupy, a krmí se jím dobytek. Vařený ječmen užívá se za lék, a sice odvar z něho proti zimnici a prsním neduhům. Hrst ječmene vaří se v ltr. vody, pak se tato sleje a odvar ten se pije po šálku.
Průjem zastaví se moukou ječnou; sladový odvar užívá se proti dně, krticím, kamenu, proti chorobám jater a sleziny i zatvrzení střev. 1½ Itr. vařící vody vlije se na 4 lžíce mouky sladové, nechá se státi a pak se scedí. Odvar musí býti každý den čerstvý. Lázeň ze sladu radí se při slabosti, ochrnutí, úbytí a při kožních nemocích.
Ve zvěroléčitelství používá se ječmene na parní lázně při katarrhu neb zánětech. Svaří se ve vodě, až zrna rozpraskají, pak se to nechá trochu schladnouti a dá se zvířeti vdychati pára, při čemž se mu hlava a krk přikryjou. Slad dává se slabým koním jakožto píce v dávkách po ½ klg. denně 3-4krát. Pro 50 ovcí svaří se čtvrt ct. sladu v 80 Itr. vody, až změkne, pak se přidá 1 klg. jalovce (prášku) a 7½ gr. skalice a dá se to k pití po vychladnutí. Slabým zvířatům, zvláště v čas porodu, dáti se může pivo vařené s chlebem a přidá se třeba trochu kořalky nebo vína.
Jedle (Abies) [jedle bělokorá, Abies alba], známý lesní strom, jenž dosáhne 40 mtr. výšky a roste v hornatých krajinách. Jeden druh poskytuje terpentýn a sice když se dole odstraní kůra (pruh 1,8 až 2,4 m. dlouhý). Šťáva stromu vytéká zvolna, uschne a tvoří pryskyřici, z které upraví se potom terpentýn; vaří se totiž s vodou, nebo bez ní. Terpentýn má účinek na vředy, podporuje hnisání a proto se užívá často zevně jako náplasť nebo masť; také uvnitř užívá se, poněvadž posiluje čivy a cévy krevní, jakož i na moč působí. Proto se ho užívá v mnohých nemocích, jež týkají se sliznic, močových a pohlavních ústrojů; zevně pak se přikládá na otoky, oznobeniny, stvrdlé žlázy, vředy, na spáleniny, jako masť nebo náplasť; též se přidává do mnohých léků jiných.
Z terpentýnu upravuje se kalafuna, jež potřebuje se k účelům různým; tak sype se jako prášek na rány, při operacích a vůbec.
Saze (kopt) usazují se v komíně při neúplném spalování dřeva jedlového. Potřebují se k účelům technickým (jako barvivo); čištěné pak potřebují se proti kožním neduhům (vyraženinám svrabovitým) a co prášky proti bolení v životě.
Rovněž uhlí dřevěné připravuje se z dříví jedlového.
Jelenice (lošák jelení, Hydnum umbricatum), houba, má klobouk masitý, skoro plochý, 4-12 ctm. široký, jasně hnědý, šupinatý; šupiny ty podobají se zobáku jestřába, kraj v stáří bývá prohlouben nálevkovitě a trhá se; ostny, jež nalézají se na spodu klobouku, dají se snadno odstraniti, aniž by se zlámaly. Hloubek bývá dole bambulovitý, někdy súžený, barvy bělošedé; maso houby té jest bílé, u klobouku trochu šedé.
Houba ta má chuť dosti příjemnou a slouží vůbec za pokrm; roste v celé Evropě, v lesích jehličnatých neb smíšených, hromadně v širokých kruzích a sice od srpna do listopadu nejvíce.
Jelenice bílá (lošák bílý, Hydnum repandum) [lošák zprohýbaný] mívá klobouk masitý, podoby nepravidelné, hrbolatý, žlutavý neb červenavý s bílými skvrnami; hloubek bývá na 5 cm. vysoký, okrouhlý, křivý, uvnitř plný, barvy bělavé. Časem roste několik hub těch dohromady. Maso houby té jest bělavé, někdy načervenalé, má chuť a vůni příjemnou.
Jest to houba obyčejná, rostoucí od srpna až do zimy téměř v lesích listových a jehličných a poskytuje zdravou, živnou potravu.
Jelenice ježatá (lošák ježatý, Hydn. erinaceum) má dužnatý, hlízovitý klobouk, jenž bez třeně vyráží z kůry stromů nebo dutých kmenů; hloubek vyvinutý mívá málo kdy; klobouk pokryt bodlinami; maso měkké, tuhé, barva houby jest v mládí bila, v stáří žlutá. Roste v lesích dubových a bukových, obyčejně v trhlinách starých stromů. Houba tato může se požívati a pozná se snadno dle dlouhých bodlin. Podobna jest nejspíše kyjance koralovité, která také roste časem na stromech a může se rovněž požívati.
Jelenka (Phallus impudicus) [hadovka smrdutá], zove se také hadovka. Jest to houba malá, jež má okrovku vejcovitou, zvící slepičího vejce, která jest z počátku zavřena, později pukne a houba podobá se pak smrži.
Roste v lesích stinných, zvláště v letě po bouřkách. Z mládí nevoní, později, když vytéká z ní slizovitá hmota, zapáchá silně. Bývala považována za lék proti dně a myslilo se též, že u zvířat způsobuje pometání.
Radí se vůbec mezi houby jedovaté, škodlivé, ačkoli se dokázalo, že ani člověku, ani zvířatům neškodí.
Sliz, kterým potažen klobouk a který příčinou jest odporného zápachu, mizí rychle; splákne jej déšť nebo slunce vysuší; nejčastěji vssají jej mouchy, které zápach houby té láká z daleka; nebo vezme za své zvláštním rozkladem lučebním.
Za dávných časů a posud tato houba jest předmětem rozličných pověr.
Jeřáb (Sorbus aucuparia) [jeřáb ptačí], strom vysoký; květy malé, bílé, stojí ve vrcholících; plody kulaté jsou červené, asi jako hrách velké (jeřabiny). Obsahují kyselinu, ženou na moč, vzbuzují ošklivost a dávení. Sušené potřebují se proti průjemu. Připravuje se z nich také ocet a kořalka. Ptáci někteří rádi je žerou; též kozy, srny a jeleni.
Velmi podobná jeřábu jest oskeruše (Sorbus domestica), jež má plody jedlé, kterých užívá se též jako léku a sice proti běhavce. K účelu tomu požívají se bud čerstvé nebo sušené.
Jeřábek (Pelargonium) [pelargonie páskatá, muškát, Pelargonium zonale]chová se jakožto ozdobná květina. Dobývá se z ní jakýsi druh oleje voňavého (růžového) a též vody takové.
Jestřábník (Hieracium) [jestřábník chlupáček, Hieracium pilosella] roste v Evropě na místech písčitých, kamenitých, na cestách v lesích. Kořen dával se dříve proti zimnici; nyní potřebuje se co lék dobytčí. Rozeznává se několik druhů. Jeden, rostoucí v Americe, užívá se proti uštknutí hadímu; jiný, též tam rostoucí, proti bradavicím - listí jeho totiž je zahání; kořen žvýkaný slouží za lék proti bolení zubů.
Jetel luční (Trifolium pratense) má přímé větevnaté lodyhy zvýší 1 stopy, trojené listy; někdy bývají i čtyry a pět; jsou vejčité, často uprostřed bělavou skvrnou opatřené; květy nachové; lusk malý. Roste na lukách a pastvinách; kvete od května do září.
Užívá se proti kašli a sice květy zelené neb sušené ve vodě vařené, což pije se teplé jako thé; květ teplý dává se za obkladek na rány, vředy, též na oční neduhy; semeno i nať slouží za barvivo. Rozeznává se několik druhů, jež vesměs tentýž účinek jeví.
Jetelník (Psoralea) [dětelník] roste v jižní Evropě na výsluní; má lodyhu 2-5 stop vysokou; vydává vůni příjemnou. Odvar listí dává se proti nadýmání, zimnici, padoucnici, proti uštknutí hadímu; zevně jako obkladek.
Jiný druh roste v Americe; má vůni routovitou; kořen slouží za dávidlo; listy dávají se na rány; odvar popelu slouží za lék počišťující.
Jiný druh roste v Indii východní a též v Arábii; má vůni pryskyřnatou, chuť hořkou; užívá se za lék žaludek sílící a proti zácpě; též proti chronickým nemocím kožním.
Jílek mámivý (Lolium temulentum) jest jednoletý a má složitý klas; pluchy často dlouhou osinou opatřeny, podobají se malým zrnkům obilným. Jílek tento nalézá se zhusta v osení, zvláště mezi ovsem a ječmenem; má omámivé účinky.
Jilm (Ulmus), strom, jehož lýčí slouží za lék; odvar dává se proti průjemu, dně, zimnici, vodnatelnosti, vyraženinám, lišejům, kurdějím a krticím. Staří lékaři hojně potřebovali léku toho, a nelze upříti, že kůra jilmová má moc stahující, tak že hodí se za obkladky na vředy. Odvar se potřebuje k témuž účelu; také proti spáleninám se užívá.
Jirnice obecná (Polemonicum caeruleum) [jirnice modrá]. Kořen mnoholetý vypouští trs z lodyh přímých 2-2½ stopy vysokých; květy modré. Roste na lukách, kvete v květnu až do července. Jest to rostlina ozdobná; v Rusku natí obkládají vředy příjičné, aby změkly.
Jírovec (kaštan koňský, Aesculus hippocastanum) [jírovec maďal] jest strom 60-80 stop vysoký; květy pěkně stojí ve velikých latách. Plod jest ostenatá tobolka, zavírající v sobě několik (1-4) leskle hnědých semen (kaštanů). Kůra hodí se za tříslo. Největší užitek poskytují plody (kaštany), jež místo chmele dávají se do piva. Spálené dávají pěknou barvu; kvašením nabude se z nich kořalka; sušené potřebují se za náhražku kávy. Kůra kaštanová potřebuje se jako vrbová. Dobytek, prasata, ovce žerou rádi kaštany.
Jitrocel větší (Plantago major), dále prostřední (P. media) a kopinatý (P. lameolasa) [Plantago lanceolata], rostou na lukách a u cest. Čerstvých listů lid užívá na chladivé obkladky na rány. Listy mají chuť trpkou, svěrací, hodí se k vydělávání kůží.
Též působí na sliznice prsní, žaludkové a střevní, a hodí se za lék proti starému katarrhu, zašlemování žaludku, průjemu a j.
Šťávy z nati dá se 2-3 lžíce do mléka nebo polévky hovězí a dá se to píti.
V cizích krajích rostou jiné druhy; tak v Africe, ve Francii, jež také více méně co léky se potřebují, a sice nať nebo semeno.
Jod či jodin (řasík, chaluzík) [jód], látka suchá, křehká, krystalisovaná, jež dobývá se z mořských řas a chaluh; užívá se mnohostranně v lékařství, proti oteklinám žláz, zvláště při krticovitých vyraženinách prospívá. Při tuberkulose však není radno užíti jodu. Nejlépe hodí se proti voleti, avšak ne v tom případě, kdy ženy dostaly vole následkem těžkých porodů.
S prospěchem však užívá se v případech, když zvětšují se ústroje vnitřní, jako materník, vaječníky, varlata atd., též při tučnění.
případech příjičných neosvědčil se jod; v případech sekunderních prospěje, když předcházelo chybné léčení rtutí.
Při chronických, hostečných zánětech a jiných kožních neduzích prospívá též.. Působí silně proti hnilobě. Uvnitř užívá se zřídka, nejvíce zevně, ve způsobe tinktury proti fíkům (nádorům) a jiným výrůstkům, i při zhmožděninách. Působí též prospěšně proti neštovicím - než vypuknou. Nejvíce užívá se tak zvané jodkali, jež rozpouští se ve vodě 1 - 5 gr. a pak se užívá 10 - 30 gr. za den.
Zevně dává se co masť, ½ - 1 dr. na 1 unci sádla.
