Šáchor jedomý (Cyperus esculentus) [šáchor pravý, Cyperus papyrus]. Oddenek mnoholetý, výběžky článkované, stébla přímá, na 1 st. vysoká, ostře trojhranná, hladká, nahá. Roste v jižní Evropě a v severní Africe; kvete v červenci a srpnu. Bulvy, jako lískové ořechy velké, zasládlé, jedí se a dělá se z nich mléko mandlové a surrogát kávový; dobývá se z nich olej; potřebují se též v lékařství. Mandle roztlukou se a přikládají za chladící lék.
Dlouhý (C. longus), má stéblo 2 - 4 st. vysoké, lysé; roste podle příkopů, na vlhkých lukách v jižní Evropě; kvete v červenci a srpnu.
Kořeny vonné, zahořklé potřebují se v lékařství a sice k posilnění žaludku a při nepravidelné čmýře.
Okrouhlý (C. rotundus) roste v Asii a na Novém Holandu. Bamboly zahořklé, slabě kořenné potřebují se za léky, a sice proti žaludkovým neduhům a plicním, pročež jest velmi vážen v Indii vých.
Lékařský (C. ofiicinalis) [Cyperus esculentus], roste v Evropě jižní a severní Africe, kvete v červnu a červenci. Kořen jeho potřebuje se v lékařství.
Americe rostoucí druh rovněž potřebuje se za lék.
Tak zvané zemní mandle obsahují olej, který slouží k dělání pasty, jež se užívá.
Egyptě roste jeden druh, jenž sloužíval ku psaní (papyros); ze stébel totiž vyráběl se jakýsi druh papíru, jenž byl 2½" široký a 15 st. dlouhý, na němž se psávalo.
Oddenek, obsahující šťávu sladkou, jídávali; nyní jej cucají. V Abysinii pletou z něho kocábky slaměné.
Šafrán (Crocus) [šafrán setý, Crocus sativus] roste v Orientu a jižní Evropě. Jsou to nitky z květů, jež obsahují etherický olej a barvivo zvláštní, polychlorit, mimo to vosk a j.
Poněvadž jest drahý, falšuje se na mnoze rozličným způsobem. Šafrán působí mocně na ústrojí lidské; v malé dávce dráždí zažívací ústroje k činnosti; ve větší rozčiluje krev, omamuje, dráždí materník, vůbec pohlavní údy ženské a podporuje krvotok (čmýru). Užíval se dříve též za lék prsní, jenž chrkání podporuje, zevně dává se za náplasť; rozhání, urychluje hnisání.
Jako koření jest znám od pradávna; také voňavky z něho dělají; barví se jím též likéry, pokrmy, cukroviny a t. d.
Dává se uvnitř jako prášek po 3-10 gr. několikrát denně, jako odvar ½ až 1 dr., co tinktura po 10-20 kapkách.
Syrup ze šafránu upraví se takto: 1 It. šafránu močí se v 1 Ib. franc. kořalky, a v této procezené tekutině rozpustí se cukr, na 20 It. téže 1% Ib. cukru počítaje.
Šalvěj luční (Salvia pratensis) má vřetenovitý kořen, lodyhu přímou, 1-2 st vysokou, listy řapíkaté jsou vejčité, na líci lysé, vezpod pýřité; květy dělají složité klasy. Roste na lukách; nať má zvláštní zápach. Chuť má kořennou ale svíravou. Čerstvé listy působí silněji proti hnilobě nežli china, a potřebují se proti nakažlivým nemocím, proti dně, hostci, vředům a j. Zevně se užívá proti krvácení dásní a oteklým mandlím.
Ve zvěroléčitelství užívá se šalvěje proti chronickým katarrhům ústrojí dýchacích, zažívacích a pohlavních; při chronickém průjemu zevně i uvnitř, při pohmožděninách, krvotocích, proti vředům a neduhům kožním, proti zánětu sliznice v tlamě a hrtanu, buď jako odvar sám o sobě nebo smíšený s nějakou látkou hořkou neb ethericky olejovitou.
Šeřík (bez modrý, Syringa vulgaris) [šeřík obecný] jest keř nebo stromek; vonné květy stojí v obšírných latách na konci větviček. Pochází z Persie, chová se u nás vůbec v zahradách, a sice v mnohých odrůdách. Ovoce potřebuje se k barvení vína, šťáva listí k barvení kůže.
Proti bolení hlavy bere se květ, jenž navlaží se vínem aneb octem a přiváže na čelo.
Thé upravuje se takto: Vezmi štipec květů a vlij na ně půl litru vody vařiči, nech to čtvrt hodiny přikryté státi a potom pij vždy šálek toho. Prospívá výborně, když má někdo bolení v krku, proti naběhlým žlázám (mandlím) a. chrapotu.
Šicha (Ompetrum) [šicha černá, Empetrum nigrum] jest keř 1-2 st. vysoký, rostoucí, na pustinách a suchoparech, zvláště v krajinách pohorských. Kůru má hnědou, ovoce podobá se jalovci. V krajinách severních je požívají. V Grónsku z něho dělají limonádu.
Šípenka (Sagittaria) [šípatka střelovitá, šípatka vodní, Sagittaria sagittifolia], a sice obecná, roste vůbec v Evropě v močálech a rybnících. Kořen se požívá. Listy potřebovaly se jindy v lékařství. V Číně roste druh, jenž sází se a pěstuje u velikém množství, poněvadž hlízovité oddenky, na pěst veliké, se jedí.
Šišák (Scutellaria), a sice alpský (S. alpina), lodyha ½-1 st. vysoká; roste na Alpách; má hořkou chuť. Hrálový; lodyha přímá, 1 st. vysoká; roste v hájích vlhkých a na březích; kvete v červenci a srpnu. Zapáchá česnekem, chutná hořce; potřeboval se jindy proti zimnici.
Bočnokvětý (S. lateriflora), lodyha položená, pak přímá; květ bleděmodrý; roste v Americe.
Užívá se proti zimnici a zánětu hrdla. Také proti křečím; v Číně rostoucí užívá se na zlomeniny a vnitř k rozmnožení čmýry.
Škumpa (Rhus) [škumpa koželužská, Rhus coriaria], stromek 6-8 st. vysoký rostoucí v jižní Evropě a v Orientu. Kůra dává náhražku za chinu; listy mají podobnou sílu. Dříví barví na žluto. Rozeznává se několik druhů, jež rostou v cizích dílech světa.
Šmel (Butomus) [šmel okoličnatý, Butomus umbellatus], oddenek válcovitý, listy přímé 2-3' dlouhé, čárkovité; květy postavené v okolík konečný, bohatý. Kořen hořký a semeno užívá se za lék. Má moc chladící, obměkčující a rozpouštějící. Z listů pletou košíky, rohožky a pod.
Šocovice (Ervum) [čočka, Lens culinaris] roste v jižní Evropě; kvete v červnu a červenci; jest jednoroční. Lodyha lysá, 1 st. vysoká.
Z jader připravuje se mouka, jež s medem smíšená přikládá se na vředy a lišeje; jádra ta pražená léčí oznobeniny a svrbení kůže.
Šolucha (Dorstenia), a sice obecná (D. contrayerva) [Dorstenia contrajerva], kořen vřetenovitý, lodyha žádná; listy na řapících dlouhých, květy ponořené, s čnějící bliznou a tyčinkami; roste v Americe; kvete v květnu až do srpna.
Kořen má chuť ostrou, hořkou, palčivou; dráždí silně; užívá se za lék proti uštknutí hadímu.
Rostliny té rozeznává se několik odrůd; rostou po různu; jeden druh roste v Peruvii a v západní Indii, jiný v Brasilii; kořeny obou požívají se za lék proti hadímu uštknutí.
V Číně roste také jeden druh, jenž vyhání lodyhy 1 -1½ ctm. vysoké, a má kořen svraskovitý, žlutavé barvy, jehož také se užívá proti uštknutí zvířat jedovatých.
Šomolatec (Heterotrichum), keř, jehož několik druhů roste v západní Indii. Ovoce jeho jsou jahůdky, které mají chuť sladko-kyselou a v krajinách, kde roste keř tento, připravuje se z nich nápoj, který smíchán se šťávou citronovou užívá se proti zánětům, dávení, průjemu a krvotokům.
Špinát (Spinacia oleracea) [špenát setý] pochází z východu, pěstuje se vůbec u nás, zdivočuje také, a kvete od máje do podzimku.
Listí špinátové jest chutný pokrm, jenž hodí se zvláště pro lidi chudokrevné. Listy mají býti čerstvé, mladé, zdravé.
Dobře působí, přidá-li se koření nějaké. Nežli se vaří, jest dobře spařiti listí, a pak teprv v jiné, čisté vodě vařiti.
Šrucha (Portulaca) [portulák] jest známá rostlina kuchyňská, rostoucí na polích a zdích; má chuť slanou a potřebuje se za lék proti zánětům vnitřním i zevnějším. Radí se též proti kurdějím.
Šťavel (Oxalis acetosella) [šťavel kyselý], něžná bylinka s plazivým oddenkem, z něhož vystupují řapíkaté listy. Květ jest bledočervený, plod pětichlopná tobolka. Hojný v stinných lesích vlhkých. Listy mají chuť nakyslou, pocházející od zvláštní kyseliny, již tato rostlina v sobě chová. - Zkouškami v ohledu tom činěnými se dokázalo, že jest šťavel ostrý a silný jed. Šťáva vymačkaná s cukrem chladí. Z ní vyrábí se šťavelová sůl.
Kyselina šťavelová (sůl) jeví se v hlatích prismatických, bezbarvých, průhledných, bez vůně, kyselých, jež se rozpadnou v prášek při mírném teple; rozpustí se ve vodě.
V malé dávce chladí a dávala se dříve v těchže případech co vinní kámen; nyní se velmi málo v tomto způsobu potřebuje.
Štěničník (Iberis) [iberka], bylina rostoucí kolem středozemního moře, semeno hořké a ostré užívá se za lék; jiný druh roste jako keř v Persii a semeno jeho potřebuje se za lék, jenž žene na moč.
Štětka (Dipsacus) má hlavy velké, bodlákovité, jež se potřebují k rozvlnění sukna. Sází se v jižní Evropě, v půdě těžké, hlinité. Květy má lilákové nebo bílé. Ovoce zraje v září.
Včelky rády navštěvují květy; semeno zobají ptáci. Květy a semeno radí se za lék při pokousáni vzteklým psem.
Štětoul (Clidemia) [klidemie] roste v cizích krajinách a čítá několik odrůd. Na Jamajce roste druh, jehož ovoce (jahody) mají chuť sladko-kyselou a potřebují se za chladící lék.
V Guyaně roste druh jiný, mající jahody podobné předešlým, barvy modravé, avšak co se upotřebení týká, jest ono totožné s předešlým, a totéž říci lze ještě o jiných druzích.
Šťovík (Rumex), známá rostlina; má lodyhy několik stop vysoké, květy drobounké, červeno-zelené. Roste na lukách; má chuť nakyslou, kvete od máje do července.
Rozeznává se několik druhů: a) sloučený (R. conglomeratus), 1½ st. vysoký, roste na vlhkých místech v střední Evropě; kořen barví na žluto; potřebuje se též v lékárnách, b) Lesní (R. sanguineus) podobá se předešlému, kořen mají v lékárnách; odrůdek jeden jest zelený, druhý po lodyze a žilách, i zebrách krvavý, c) Žlutý (R. patientia), lodyhy 3-6 st. vysoké; roste v místech vlhkých v jižní Evropě a v Levantu. Nať zakyslá se požívá; též se potřebuje v lékárně jako i kořen, d) Obecný (R. acetosa), lodyha 1-2 stopy vysoká; roste na lukách a kvete v květnu až do července. Listy nakyslé, jedí se jako špenát, potřebují se co koření; též jako léku chladícího se jich užívá. Také při zánětech účinkuje dobře; semeno prý zahání škrkavky; kořen zahání boule a opuchliny, zvláště na krku; listí ve víně vařené zahání prý lišeje a volata. Též za lék počišťující slouží. Kořenu jednoho druhu se užívá jako revně (rabarbory). Stlučený s octem a medem dává masť na bolení hlavy dítek.
Též ke kloktání užívá se odvaru; na prášek stlučen, upotřebí se ve Švédsku jako zubní prášek.
Kořen šťovíku užívá se ve zvěroléčitelství jakožto lék posilující ústrojí zažívací, proti katarrhům chronickým, průjemu a pod. nemocím.
Proti lišejům, svrabu a červům dává se ode dávna zevně i uvnitř. Sušený kořen dává se uvnitř koním a skotu po 30-60, ovcím a prasatům po 12-24, psům po 2-6 gr., denně 2-3krát; čerstvého kořene dává se čtvernásobná dávka najednou a sice jako lektvař nebo pilule.
Odvar nebo čerstvý kořen rozmačkaný dává se o sobě nebo smíšen s jalovcem, puškvorcem sírou a j. Zevně dává se kořen proti lišejům a svrabu, buď jako masť nebo se jím umývá. V tomto případu svaří se 30 gr. kořene ve vodě, pivě neb octě a přidá se ještě jiný lék. Tím se místa, kde se svrab zahnízdil, umývají 5-6 dní, vždy jednou za den. Masti dělají se bud z prášku kořene se sádlem vepřovým, nebo se přidá síra, čemeřice, bobek a j.
Švestka (Prunus domestica) jest strom prostřední výšky; plod jest vejčitý, má peckovici sploštělou a semeno hořké. Původní vlastí její jsou východní země; nyní však pěstuje se také u nás, a sice v mnohých odrůdách. Ovoce jest oblíbeným pokrmem, avšak musí se střídmě požívati a nesmí se na ně píti voda, jinak způsobí v žaludku obtíže, kyseliny, větry a pod. Povidla ze švestek působí mírně na stolici, pročež se výborně hodí nemocným a vůbec trpícím na zácpu. V čas cholery nemají se švestky požívati vůbec.
Ze švestek upravuje se oblíbená slivovice, zvláště v Uhrách, ve Srěmsku.
