Hroznovice ostropuchýřná neboli sargasso¹ (Sargassum bacciferum² Ag., Fucus natans L.) zasluhuje zmínky zvláště proto, že pokrývá několik tisíc km² Atlantického oceánu západně od ostrovů Azorských, tak že se moře v těch místech podobá ohromné plovoucí louce, označované na mapách jménem sargassového moře. Když Kryštof Kolumbus poprvé se plavil do Ameriky, musil se prý 14 dní prodírati mořem sargassovým.

Zdá se, že o sargassovém moři věděli už ve starověku a že je považovali za neznámou pevninu Atlantis.

Rostliny, které sargassové moře skládají, jsou tenké rozvětvené větévky několik dm dlouhé, porostlé střídavými, čárkovitě kopinatými, oddáleně zubatými listy, v jejichž paždích spočívají na krátkých stopkách kulovaté, duté, na vrcholku hrotité puchýře, mající za úkol udržovati rostlinu při hladině. Rozmnožovací ústroje na těchto plovoucích sargassových větévkách dosud pozorovány nebyly.

O původu sargassového moře, o němž se druhdy bájilo, že jest tak husté, že jím ani lodi plouti nemohou, byly vysloveny názory různé. Pravdě nejvíce se podobá, že rostliny skládající moře sargassové nejsou leč ulámané větve rostlin, které se u velikém množství vyskytují na pobřežních skalách Mexického zálivu. Vlnami mořskými urvány dostávají se tyto úlomky do golfského proudu, který je pak s sebou zanáší daleko na východ a v místě, kde se obrací náhle na jih, je hromadí. Za staletí nahromadila se těchto připlavených větví sargassových na uvedeném místě v Atlantickém oceáně taková spousta, že z nich vznikly rozsáhlé „plovoucí louky". Poněvadž pak větévky sargassové mohou se pupeny dále rozmnožovati a poněvadž golfský proud stále nový, čerstvý material ze zálivu Mexického s sebou přináší, luk sargassových neubývá, přes to že starší rostliny odumírají a na dně mořském se ukládají.

Nemáte oprávnění psát komentáře.