Hořec žlutý (Gentiana1 lutea L.) vyhání ze ztloustlého, kroužkovaného kořene přímou, až přes 1 m vysokou, lysou lodyhu se vstřícnými, přisedlými, vejčitými listy. V paždích hořejších listů vyrůstají úhledné květy mající 2klaný kalich, kolovitou, 5cípou, žlutou korunu o kopinatých, špičatých uštech, 5 tyčinek a svrchní semeník súžený v jednoduchou čnělku, která se zakončuje dvoulaločnou bliznou. Plod jest vejčitá, mnohosemenná tobolka pukající posléze ve dvě chlopně.
Roste na travnatých úbočích Apennin, Alp i Tater, kde všude jeho kořene, jenž za čerstva velmi nepříjemně zapáchá a s počátku nasládle, potom velice hořce chutná, ještě s kořeny jiných druhů hořců2 ze země dobývají, suší a prodávají do lékáren (radix gentianae). Tam z něho připravují extrakty, tinktury a prášky doporučované zejména při slabosti žaludku. Ještě s jinými drogami kořen hořcový tvoří součást tak zv. hořkého thé (species amaricantes) a výtažek z něho jest hlavní součástí hořkých kapek (tinctura amara). Prášku užívá se též hojně ve zvěrolékařství. Obyvatelé Alp připravují z čerstvých kořenů hořcový likér.
1Nazván tak prý po illyrském králi Gentiovi; už starověcí Římané užívali hořkého kořene proti moru.
2Zejména hořce nachového (Gentiana purpurea Schr.), který roste též v Šumavě, h. tečkovaného (G. punctata L.), jenž se vyskytuje v Jeseníku, a h. křížatého (G. cruciata L.), jenž roste porůznu na horských lukách a travnatých stráních.
