bylina vyhánějící z vřetenovitého, zdužnělého kořene (A) růžici řapíkatých lysých, lesklých, vejčitých, tupých, na spodu často přísrdčitých, po kraji velice mělce vlnovitě vykrajovaných až skoro celých listův a přímou, přes 1 m vysokou, větevnatou, podél rýhovanou lodyhu (B), která je porostlá střídavými listy vejčitě podlouhlými až kopinatými, oproti přízemním listům mnohem menšími. V hořejší části lodyhy a na postranních větvích přecházejí listy znenáhla v listeny, v jejichž paždích sedí 2—3květá klubka (F) neúhledných kvítků rozvíjejících se od června do září. Kvítky jsou v každém klubíčku spodinami spolu poněkud srostlé (K₁), ostatně však téhož složení jako květy merlíku bílého (str. 53). Mají totiž 5dílné, zelenavě žluté okvětí, 5 tyčinek postavených proti lístkům okvětním a svrchní semeník se 2 čnělkami, jenž však spodní polovinou s okvětím srůstá, tak že se zdá býti polospodním až spodním. Plod jest kulovatá nažka věnčena zdřevnatělými lístky okvětními (K).

Opylení protandrických květů obstarávají některé druhy much, ploštic i jiného hmyzu, ale také vítr; ani autogamie není vyloučena. Rozkvétání trvá velmi dlouho; nežli celé květenství odkvete, trvá to často několik neděl, tak že v dolejší části již plody téměř dozrávají, když na vrcholku poslední kvítky ještě rozkvétají.

Řepa cukrová, nejdůležitější hospodářská plodina úrodných krajů naší vlasti, pochází z pobřeží Středozemního moře, kde na mnohých místech roste planě, majíc tu ovšem kořen tenký, nezdužnělý. Ve střední Evropě počali cukrovku pěstovati od druhé pol. 16. století s počátku jako rostlinu pícní, netušíce ovšem, jak důležitou stane se později plodinou tovární. Veškerá spotřeba cukru hradila se tenkráte pouze cukrem třtinovým, dováženým do Evropy z osad zámořských.

První, kdo na cukernatost řepových kořenů upozornil, byl berlínský lékárník Markgraff, jenž o objevu svém předložil r. 1747. berlínské akademii věd zvláštní pojednání. Markgraffův žák, Achard, pěstoval na svém statku u Berlína cukrovku hlavně za tím účelem, aby docílil co největších kořenův a největší cukernatosti a zařídil r. 1801. první továrnu na cukr řepový v osadě Kuneru v pruském Slezsku. Po příkladě jeho založeno pak začátkem 19. století několik cukrovarů v Německu a také i u nás. Ačkoli však byla doba k rozvoji cukrovarnictví tehdy velice příznivá, poněvadž politikou Napoleona I. evropské přístavy koloniálnímu zboží byly uzavřeny, čímž cena cukru stoupla až na 1 dolar za libru, přece skoro všechny podniky cukrovarnické dosud zřízené záhy zanikly následkem nedostatečného zařízení a špatných method, jimiž nebylo možno ani tolik cukru z řepy vytěžiti, aby se kryly výlohy. Nicméně pracovalo se zejména ve Francii na nových methodách a v létech dvacátých až třicátých stavěny nové cukrovary, které se už začaly vypláceti. V našich zemích postaveno nejvíce cukrovarů v létech čtyřicátých až sedmdesátých, od kteréž doby věnována u nás pěstování cukrovky taková péče, že stala se naše vlast nejdůležitější v Rakousku a náleží nyní k zemím hospodářsky nejpokročilejším v celé Evropě.

Četné odrůdy cukrovky možno zahrnouti do 2 skupin :

A) Burák neboli řepa cukrová (Beta vulg. var. rapacea Koch) — jež pěstuje se pro zušlechtěný, dužnatý, cukernatý kořen. Sem náležejí na př. odrůdy:

α) Řepa bílá (B. alba) — s bílým kořenem. Pěstuje se v přečetných odrůdách¹) pro cukrovary.

β) Ř. žlutá (B. lutea) — s kořenem alespoň vně žlutým a listy žlutě žilkovanými.

¹) Viz Ant. Kolárský: Pěstování řepy cukrovky. V Praze 1894.