Na této straně začíná článek o rostlině:
Pinie - Pinus pinea [= Borovice pinie - Pinus pinea]
Jedle bělokorá - Abies alba

6. Pinie (Pinus pinea¹ L., Pinienkiefer) jest borovice sličného vzrůstu, z dáli podobná rozpjatému deštníku. Má přes 1 dm dlouhé, podvojné jehlice a veliké šišky obsahující v paždích značně tlustých šupin olejnatá, bezkřídlá semena — pignoli, která v jižní Evropě všeobecně pojídají.

Jsouc domovem v jižní Evropě, našim zimám nedovede vzdorovati, tak že musí přezimovati v skleníku. Největší lesy piniové rozkládají se v okolí Ravenny v sev. Italii, odkudž také nejvíce »piniových oříšků« do obchodu přichází.

Rod 2. Jedle² bělokorá (Abies³alba Mill., A. pectinata⁴ DC., Pinus picea⁵ L., Edeltanne — obr. 873 a 874) jest strom 30-60 m vysoký, s přímým, štíhlým kmenem a úhlednou, v prvních létech jehlancovitou, pravidelně přeslenovitou, později válcovitou korunou, jejíž větve rovnovážně odstávají. Kůra, s počátku olivově hnědá, později zbělá do šeda; asi do 40. roku zůstává hladkou, teprve potom objevují se na ní mělké trhliny. Čárkovité, ploché listy neboli jehlice (L) jsou na svrchní straně tmavozelené, lesklé, na rubu však mají dva bělavé proužky, pocházející od jemné vrstvičky vosku. Právě v těchto proužcích ústí se průduchy, jimiž rostlina transpiruje; poněvadž voda (rosa) k vosku nelne, průduchy se nikdy neucpávají a transpiraci se nepřekáží. Na koncích jsou jehlice obyčejně vykrojeny, zvláště na větvích spodní a střední koruny; na větvích vrcholových bývají však tupé i skoro špičaté.

Ačkoli vyrůstají jehlice ve spirále okolo větve se vinoucí, přece se staví, na spodu se zkracujíce, do dvou řad: v pravo a v levo. U větví vrcholových však ohýbají se jehlice v ten způsob, že směřují svými špičkami vesměs к nebi. S fysiologického stanoviska možno toto zajímavé rozestavení listů vysvětliti takto: Kde jsou listy zastíněny, staví se do dvou řad, obracejíce se širokou plochou svrchní vesměs к slunci, aby se jim sporé paprsky sluneční hořejšími větvemi k nim se prodírající, nemohly vyhnouti. Ve vrcholku koruny však a na místech nezastíněných jsou listy paprsky slunečními zahřívány až příliš mnoho, tak že nastává nebezpečí, aby se z nich nevypařovalo více vody nežli vypařiti se smí a aby mimo to netrpěl silným ozařováním chlorofyll. Ohýbají se tudíž listy do svislé polohy, v níž paprsky sluneční tak kolmo na ně nedopadají.

Setrvavše na větvích 6-7 let, jehlice počnou opadávati; někdy však vytrvají až 15 let na stromě.

1 ) Lat. pinea (u Homéra πίτυς) = šiška.

2 ) Srovn. rus. ель, pol. jodła, chorv. jel, jela, stslov. jela.

3 ) Jméno to vyskytuje se již u Plinia. Snad místo abities = bělost, vzhledem ke kůře.

4 ) Lat. pectinatus = hřebenitý, vzhledem k rozpostavení listů na větvích.

5 ) Lat. piceus = smolný.