Na této straně začíná článek o rostlině:
Ďáblík bahenní - Calla palustris
Puškvorec obecný - Acorus calamus

uložené dobrou ochranou proti žravým plžům. Vařením a sušením jedovaté účinky však úplně zmizí, tak že možno pak oddenky, obsahující hojnost škrobu, pojídati. V některých krajinách ruských sušené oddenky melou a mouku z nich přidávají do mouky chlebové.

Rod 2. Ďáblík¹ bahenní (Calla² palustris L., Schlangenkraut, Drachenwurz — obr. 830) vyhání z článkovaného oddenku, jímž se plazí v bahně, četné kořínky a na vrcholku jeho dlouze řapíkaté, srdčité, celokrajné listy jakož i jednoduchý, 10-25 cm dlouhý stvol, zakončený krátkou válcovitou palicí neúhledných kvítků ve vejčitém, neuzavřeném, vně zeleném, uvnitř bílém toulci. Kvítky (F) jsou sice též nahé (bez okvětí) jako u aronu, avšak většinou obojaké, obsahujíce vedle svrchního, jednopouzdrého semeníku po 6—8 tyčinkách; jen nejhořejší kvítky v palici bývají prašníkové. Plody (f) jsou vícesemenné, červené bobule palčivé chuti. Fialová semena jejich, uložená v průhledném, lepkavém rosolu, podobají se poněkud malým broučkům; proto prý někteří ptáci bobule ďáblíku rádi klovají, při čemž se jim přilepují semena na tělo a ptáci je pak rozšiřují po okolí.

Opylení protogynických květů obstarávají některé mouchy, několik broučků a plžové, kteřížto lezouce po květenství, přenášejí pyl na lepkavé noze.

Roste v lesních bažinách, rašelinách a mokrých olšinách v horách Krušných, Sudetách a jich předhořích, vých. Polabí, Českomoravské vysočině a Třeboňsko-Budějovicku, jakož i porůznu na Moravě a ve Slezsku. Kvete v červnu a červenci.

O oddenku a listech jeho platí, co pověděno o nich u aronu: za čerstva jsou totiž jedovatý, obsahujíce ostrou šťávu a drobounké, vápenité rafidy, vařením však jedovatosti pozbývají. Ve Švédech a v ruské gubernii vitebské (západně od Moskvy), kde ďáblík velice hojně v bažinách se vyskytuje, přidávají mouky ze sušených oddenků pod jménem „bobovníku" do chleba. Druhdy užívali oddenku též od ušknutí hadího, jak o tom svědčí německé jeho jméno.

Rod 3. Puškvorec³ neboli šišvovec⁴ obecný (Acorus⁵ calamus

¹) Ďáblíkem nebo ještěrem zove tuto bylinu již Matthioli (str. 187), dokládaje: »Kdož by sobě rukou svých tímto kořenem pomazal a potřel, netřeba mu se báti ještěrů aneb hadů«. Rusky slove былокрылникъ, polsky czerwień nebo grzybieniec, chorv. štrkat.

²) Jméno calla vyskytuje se již u Plinia pro tuto nebo podobnou bylinu. Souvisí prý s řec. κάλλος = krása.

³) Utvořeno z něm. Brustwurz. Někde říkají pruškvorec, prustvorec, brustvorec. Poláci jej jmenují tatarak nebo ajer, Rusové аиръ, Chorvaté babad. Také Matthioli jej zove pravé akorum nebo prustvorec.

⁴) Zkomoleno z něm. Süsswurz.

⁵) Byl znám pod tímto jménem již u starých Římanův a Řekův. Někteří odvozují od řec. α = bez + κόρος = nasycení, že se ho užívalo při špatném trávení. Plinius uvádí že se jím léčily zřítelnice »quia ταις κόραις — pupillis medeatur«.