Pocházejíc nejspíše z vých. a jižní Asie, kde — zvláště v Číně a Japanu — od nepamětných dob hojně se pěstuje, proso dostalo se do Evropy již ve starém věku, neboť je už staří Řekové pod jménem κέγχρος znali. Také ve švýcarských stavbách kolových, které spadají do doby, kdy člověk ještě neznal užívati kovů, byla zrna prosná nalezena.

Pěstuje se na polích pro výživné obilky, jež zbaveny ve mlýně pluch dávají známé jáhly. U nás zavářejí je hlavně s mlékem v jáhlovou kaši, nebo z nich pekou jáhelník, v Italii z nich však pekou laciný chléb (pane di miglio) a ve Valašsku z nich připravují opojný nápoj braha zvaný. Kromě toho krmí se dobře jáhlami vařenými i syrovými drůbež, zejména kuřata.

Nejlépe daří se prosu na písečnatých půdách. Druhdy náleželo i u nás k hlavním plodinám hospodářským. Od té doby však, co zavedeny do našich zemí brambory (viz str. 244 ve sv. III.), prosných poIí stále ubývalo, tak že dnes patří proso u nás k plodinám podřízeným.

Někdy také pomíjivě zplaňuje.

Dle barvy pluch rozeznávají se odrůdy: proso bílé, žluté, červené. Dle povahy lat jest p. rozkladité (P. mil. var. contractum), s latou všestranně rozloženou, a pr. stažené, s latou staženou, k jedné straně převislou.

Z živočišných škůdců prosa zasluhují kromě jiných zvláštní zmínky larvy kovaříka polního (Agriotes segetis L. — obr. 551), které ožírají kořínky, jak pověděno na str. 411, a drobné housenky zavíječe prosového (Botys lupulina Cl., Pyralis silacealis Tr. — obr. 115), které žijí uvnitř stébel, vyžírajíce je podobným způsobem jako lodyhy chmele (str. 89).

Z chorob nejčastější je snět prosová (Ustilago destruens Dub. — obr. 627). Řádíc jakožto podhoubí v pletivu stébel, způsobuje, že rostliny více méně zakrňují a vytvářejí spodní listy s nápadně úzkými pochvami. Posléze, vyvinujíc výtrusy, přeměňuje buď celé laty nebo alespoň část jich v černohnědý prach.

Námel (Claviceps purpurea Tul. — obr. 560), o němž pověděno obšírněji u žita (str. 415), jest na prose celkem vzácný.