Na této straně začíná článek o rostlině:
Bojínek (rod) - Phleum
Bojínek luční - Phleum pratense

5—20 cm vysokými stébly, která se zakončují jednostrannými, tenkými klasy. Uzounké, drobné, namnoze špinavě fialové klásky (K), sedící jednotlivě ve výkrojcích hlavní osy, mají místo plev jen nepatrnou šupinu a jsou zastoupeny jediným květem, jehož plucha (g) jest krátce osinatá a pluška (g₁) tupá. Tyčinky jsou tři, čnělka však pouze jedna, s dlouhou, niťovitou bliznou (n) vyčnívající z vrcholku klásku.

Roste nejraději na suchých místech, zvláště ve vřesovitých lesích, na pískovcových pahorcích a rašelinných lukách. Kvete v máji a červnu.

Rod 9. Bojínek¹ (Phleum², Lieschgras) má jednokvěté, do hustých, válcovitých, klasovitých lat směstnané klásky se stran smačknuté, obě plevy asi stejně veliké, na hřbetě kýlnaté, nahoře šikmo napříč uříznuté a šidlovitou osinou nebo hrotem zakončené, na spodu volné (spolu nesrostlé); vnější plucha jest tupě špičatá, vnitřní nahoře trochu vykrojena, obě však jsou bezosinné, kratší nežli plevy; dlouhé, pérovité blizny vyčnívají z klásků obyčejně na vrcholku. Roste u nás ve 4 druzích.

1. Bojínek luční (Phleum pratense L., Timotheusgras — obr. 591) vyhání ze slabě trsnatého oddenku vedle jalových svazků listových ztuha přímá, nejdoleji často poléhavá, 4—10 dm vysoká stébla se 4—6 kolénky a tolikýmiž listy, které mají válcovité, stébla kolkolem objímající pochvy, čárkovité, ku konci súžené čepele po kraji jemně drsné a na rozhraní mezi pochvou a čepelí žlutavě bílý, tenkoblanný, později většinou natržený jazýček. Podlouhlé, jednokvěté, se stran smačknuté klásky (F) jsou hustě směstnány do konečné, válcovité, bledozelené, zřídka nafialovělé laty, kterou bychom mohli snadno omylem považovati za klas. Zkoumáme-li však její složení, poznáme, že kvítky nesedí přímo na ose hlavní, nýbrž na krátkých větévkách (K), které k ose hlavní jsou těsně přiloženy, ba namnoze s ní částečně srostlé, tak že květenství podržuje klasovitý tvar i tenkráte, když je ohneme. Složení jednotlivých klásků jest takové: Obě bělomázdřité plevy (p) jsou asi stejně veliké, delší než pluchy, úplně volné (ani na spodu spolu nesrostlé), na vyniklém hřbetním kýlu odstále brvité; nahoře jsou šikmo napříč uťaty a zakončují se náhle krátkou, tuhou osinou. Vnější plucha (g) jest vejčitá, tupě špičatá, zřetelným středním nervem prostoupena, vnitřní (g₁) jest nahoře trochu vykrojena a prostoupena dvěma nervy. Okvětí jest zastoupeno dvěmi nepatrnými šupinkami (F₁ o), které mívají po straně 1—2 zoubky; často však okvětí úplně chybí. Tyčinky mají podlouhlé prašníky a lysý semeník nese

¹) Byl nejprve pěstován a odporučován jako rostlina pícní od amerického rolníka Timothea Hansena a odtud nazýván travou Timotheovou, rus. тимооеевка, něm. Timotheusgras. České jméno utvořeno překladem lat. timeo = bojím se, jež obsaženo je zdánlivě ve slově Timotheus. Srovn. též pol. boima.

²) Jménem φλέως zvali staří Řekové jistou trávu, nejspíše třtinu.