Na této straně začíná článek o rostlině:
Bledule (rod) - Leucoium [= Bledule (rod) - Leucojum]
Bledule jarní - Leucoium vernum [= Bledule jarní - Leucojum vernum]

Semena mají na jednom konci malý dužnatý přívěsek, na němž prý si rádi pochutnávají mravenci; proto je zatahují do mravenišť, přispívajíce takto k rozšiřování rostliny po blízkém okolí.

Opylení děje se xenogamicky hmyzem. S počátku jsou prašníky přiloženy svými skulinami ke čnělce, tvoříce okolo ní těsně uzavřený kužel, takže ani zrnéčko pylu nemůže vypadnouti. Navštiví-li květ nějaký hmyz, na př. včela, která sbírá pyl a vyssává medovinu mezi zelenými proužky vnitřních lístkův okvětních se vyměšující, zavadí především o hrotité přívěsky tyčinek, uvolní kužel prašníkův a pyl se jí začne sypati na břicho nebo hruď. Zaletí-li pak s tímto pylem na jiný květ, otírá jej o jeho bliznu a zúrodňuje ji.

Aby opylení hmyzem bylo zajištěno, květy dlouho nevadnou, zachovávajíce svěžest svoji někdy i po několik týdnů. Nebyly-li přese všecko blizny zúrodněny pylem cizím, mohou ku konci doby květní opyliti se též pylem vlastního květu; kužel prašníků se totiž posléze sám uvolní a pyl se vysypává, při čemž ho může snadno něco uváznouti na blizně zúrodnění dosud schopné.

Roste v lesích, ve vlhkých hájích a na lukách: v Čechách hlavně v nížině polabské, krajích posudetských a hornatině teplicko-žatecké; na jihu, ve středu a na západu Čech, jak se zdá, chybí. Také na Moravě a ve Slezsku je rozšířen. Kromě toho pěstuje se vedle několika cizozemských druhů pro ranný květ — rozkvétáť někdy již počátkem března — v zahradách, z nichž také zplaňuje.

Rod 2. Bledule¹ (Leucoium², Knotenblume) má oproti podsněžníku lístky okvětní vesměs stejné, pod koncem ztloustlé a tamtéž zelenavě žlutou skvrnou znamenané a prašníky bez přívěsků. Vyskytuje se u nás ve 2 druzích:

1. Bledule jarní (Leucoium vernum L., Erinosma³ vernum Herbich — obr. 296) liší se od podsněžníku, jemuž vnějškem velice se podobá, hlavně tím, že vyhání z cibule místo dvou obyčejně několik listů, že má bílé okvětní lístky v obou kruzích skoro stejné, pod koncem poněkud ztloustlé a žlutozelenou skvrnou znamenané, že prašníky (F a) nemají na vrcholku výrostkův a že čnělka (b) jest ke konci kyjovitě ztloustlá. Někdy bývají na vrcholku stvolu místo jednoho dva květy. V ostatních vlastnostech i ve složení cibule shoduje se s podsněžníkem.

Opylení obstarávají hlavně včely, sbírajíce pyl a vyssávajíce medovinu skrytou ve stěnách ztloustlé čnělky a v houbovitém dně okvětí. Autogamie je s počátku

1 ) Vzhledem k bílým květům, jako pol. błednie, chorv. biela ljubica atd.

2 ) Jménem λευκοϊον (slož. z λευκός = bílý + ϊον = fialka) rozuměli staří Řekové bělokvětou odrůdu fial (Matthiola a Cheiranthus); viz ve sv. II. str. 146. Linné přenesl je na tento rod.

3 ) Slož. z řec. ήρινός = jarní + όσμή = vůně.