Na této straně začíná článek o rostlině:
Vrba lýkovcová - Salix daphnoides
Vrba popelavá - Salix cinerea

které jsou zcela volné a mají prašníky i po vypylení žluté. Vejčitě kuželovitý, hedvábitě plstnatý semeník (F₁) jest přisedlý a má skoro tak dlouhou čnělku jako je sám, rozeklanou na konci ve 2 nedělené blizny. Tobolky (f) jsou též plstnaté a chlopně jejich při dozrání konci svými ohnuté.

Patří k našim nejrozšířenějším vrbám, rostouc nejraději u řek a u potoku. Kvete jako předch. již v březnu a dubnu.

Prutovité větve hodí se výborně ku pracím košařským.

7. V. lýkovcová neboli ranní (S. daphnoides Vill., S. praecox Hoppe — obr. 169) jsouc nejčastěji vzrůstu stromovitého, poznává se nejsnáze dle toho, že má tlusté, s počátku i s pupeny plstnaté, později lysé, zelené nebo červenohnědé větve modrošedě ojíněné, skoro tak jak ojíněny jsou zralé švestky.

Modravě šedý nádech pochází od vrstvičky vosku a objevuje se na mladých větvičkách také tehdy, jakmile počnou, byvše ulomeny, schnouti. Kerner se domnívá dle vlastních pozorování, že zabraňuje mravencům přístup k jehnědám medovou šťavou oplývajícím; mravenci totiž po hladkých větévkách květonosných se sklouzávají jako po hlazeném skle.

Odřeme-li vrchní pokožku větví, objeví se vnitřní kůra žlutavou. Listy jsou podlouhle kopinaté, vpředu často poněkud rozšířené, vroubkovaně pilovité, na líci lesklé, na rubu nasivělé, lysé , nanejvýš v mládí hedvábité. Palisty na mladých prýtech (C) jsou polosrdčité a pilovité. Přisedlé, značně veliké, tlusté, bezlisté jehnědy rozvíjejí se zároveň s listy nebo brzy před nimi v březnu a dubnu, namnoze ranněji nežli u ostatních vrb. O šupinách jehněd a o květech (F, F₁) platí vše, co uvedeno bylo u v. košařské; avšak kratičce stopkaté, smačknuté semeníky i tobolky jsou lysé.

Vyskytuje se zejména v hornatějších polohách na Moravě i ve Slezsku nábřežích řek a potoků; v Čechách roste jen v hornatině doupovsko-tepelské a v Plzeňsku, byvši tam nejspíše vysazena. Hojnější jest v teplejších údolích alpských.

Pozn. Odrůda nižšího vzrůstu a tenčích větví, s užšími, dlouze špičatými listy a kopinatými, dlouze zašpičatělými palisty, považuje se u některých botaniků za samostatný druh — v. ostrolistou (S. acutifolia Willd). Sází se u nás velmi zřídka.

8. V. popelavá (S. cinerea L. - obr. 170) jest keř až 4m vysoký, s přímo rostoucím pněm a krátkými, tlustými, špinavě hnědými nebo tmavošedými větvemi, které jsou v mládí i se šupinami pupenů aksamitově plsťnaté Listy